Společenství praxe

Pojem společenství praxe (často zkráceně CoP) označuje proces sociálního učení, ke kterému dochází, když lidé, kteří mají společný zájem o nějaké téma nebo problém, spolupracují po delší dobu, aby sdíleli nápady, hledali řešení a vytvářeli inovace.

Termín poprvé použili v roce 1991 Jean Lave a Etienne Wenger, kteří jej použili v souvislosti se situovaným učením v rámci pokusu o „přehodnocení učení“ v Institutu pro výzkum učení. V roce 1998 teoretik Etienne Wenger tento koncept rozšířil a aplikoval na další kontexty, včetně organizačního prostředí. V poslední době se společenství praxe začala spojovat s řízením znalostí, protože je lidé začali vnímat jako způsoby rozvoje sociálního kapitálu, pěstování nových znalostí, stimulace inovací nebo sdílení stávajících tichých znalostí v rámci organizace. Nyní je to uznávaná součást organizačního rozvoje (OD).

V dřívějších pracích Lavea a Wengera (1991) byl ústředním procesem v komunitách praxe pojem legitimní periferní participace. Ve své pozdější práci Wenger koncept legitimní periferní participace opustil a místo toho použil myšlenku inherentního napětí v dualitě.

Stručnou historii konceptu společenství praxe naleznete zde.

Termín Communities of Practice – ačkoli se vzhledem ke slovům, která pro něj byla zvolena, zdá, jako by znamenal pouze sdílenou praxi – byl vytvořen pro označení většího celku. Často se setkáváme s mylnou představou, že je třeba, aby jiné typy komunit odkazovaly na jiný filozofický základ. Teoretický základ níže uvedených „typů komunit“ má všechny kořeny v tom, co bylo popsáno u komunit praxe (viz diskuse k tomuto článku). Pro konkrétní praktický účel však může posloužit, když se na konkrétní typ společenství praxe odkáže pomocí názornějších výrazů, jako např:

Společenství praxe a organizační učení

Podle Wengera je organizační učení hlubokého konceptuálního typu nejlépe usnadněno, pokud je při navrhování procesu změny zohledněna realita společenství praxe.

Doporučujeme:  Experimentování

„Pro organizace je … učení otázkou udržování vzájemně propojených společenství praxe, díky nimž organizace ví, co ví, a stává se tak efektivní a hodnotnou organizací“ (Wenger, 1998, s. 8).

Wenger popisuje „vyjednávání o smyslu“ jako způsob, jakým prožíváme svět a naše zapojení do něj jako smysluplné. Jestliže každá změna zahrnuje proces učení, pak efektivní procesy změny vědomě usnadňují vyjednávání o smyslu. V jeho modelu se toto vyjednávání skládá ze dvou vzájemně propojených složek:

Wenger popisuje vztah mezi reifikací a participací jako dialektický: má-li být proces učení/změny užitečně pochopen, nelze ani jeden z těchto prvků posuzovat izolovaně.

„Explicitní znalosti nejsou … osvobozeny od tacitních. Formální procesy nejsou osvobozeny od neformálních. Ve skutečnosti je z hlediska smysluplnosti pravděpodobnější opak … Obecně, nahlíženo jako reifikace, bude abstraktnější formulace vyžadovat intenzivnější a specifičtější účast, aby zůstala smysluplná, ne méně.“ (Wenger, 1998, s. 67)

Wenger nazývá úspěšnou interakci reifikace a participace „sladěním“ jednotlivců se společným úkolem učení. Sladění vyžaduje schopnost koordinovat perspektivy a akce, aby se energie zaměřila na společný cíl. Úkolem slaďování je podle Wengera propojit místní úsilí s širšími styly a diskurzy takovým způsobem, aby do nich učící se mohli investovat svou energii.

„Slaďování vyžaduje specifické formy participace a reifikace, které podporují požadovanou koordinaci… Při nedostatečné participaci mají naše vztahy k širším podnikům tendenci zůstat doslovné a procedurální: naše koordinace bývá založena spíše na dodržování než na účasti na významu… Při nedostatečné reifikaci může koordinace v čase a prostoru příliš záviset na zaujatosti konkrétních účastníků, nebo může být prostě příliš vágní, iluzorní či sporná, než aby mohla vytvořit slaďování.“ (Wenger, 1998, s. 187)

Pokud hluboká konceptuální změna zahrnuje import praktik a perspektiv z jedné komunity praxe do jiné, zahrnuje taková změna to, co Wenger nazývá „hraniční setkání“. Taková setkání mění způsob, jakým každá komunita definuje svou vlastní identitu a praxi. Pro úspěch hraničních setkání je klíčová role vysoce kvalifikovaných „zprostředkovatelů“, kteří se pohybují mezi různými společenstvími praxe a usnadňují proces výměny.

Doporučujeme:  Nevědomí (osobnostní faktor)

Společenství praxe a řízení znalostí

Výhody, které společenství praxe jako součást programu řízení znalostí přinášejí, vedly k tomu, že se na ně zaměřila velká pozornost. Dřívější přístupy ke KM považovaly znalosti za objekt (explicitní znalosti); společenství praxe však nabízejí způsob, jak teoreticky uchopit tacitní znalosti, které nelze snadno zachytit, kodifikovat a uložit.

Multidisciplinární společenství praxe

KoP se obvykle vytvářejí v rámci jednoho oboru s cílem soustředit úsilí na sdílení znalostí, řešení problémů nebo inovační podniky. Vzhledem ke komplexní povaze technologické a globální doby, v níž organizace fungují, poskytuje multidisciplinární účast v těchto snahách výhodu díky rozšířenému zaměření a dokonce holistickému cíli, kterého lze dosáhnout.

Tyto komunity jsou mnohem méně časté než komunity jednotlivých oborů, ale nabývají na významu v rozvíjejících se vědních oborech, v nichž znalosti z jednoho oboru nemohou postupovat bez příspěvků z jiných oborů.