Forma psychoterapie, kterou vyvinul Dr. Shoma Morita (1874-1938), psychiatr a vedoucí katedry na lékařské fakultě Jikei University v Tokiu. Tato terapie je částečně ovlivněna zenovým buddhismem, jehož byl Dr. Morita praktikujícím.
Původně byla Moritova terapie vyvinuta jako léčba typu úzkostné neurózy zvané [[Původně byla Moritova terapie vyvinuta jako léčba typu úzkostné neurózy zvané šinkeišitsu, která je příbuzná západnímu pojmu hypochondrie. Nyní se však má za to, že využití Moritovy terapie je mnohem širší , a byla použita v případech obsedantně-kompulzivní poruchy, poruch příjmu potravy, život ohrožujících a/nebo chronických zdravotních stavů a deprese. ]]
Morita terapie zaměřuje pozornost na to, co realita přináší v každém okamžiku. Prosté přijetí toho, co je, umožňuje aktivně reagovat na to, co je třeba udělat. Většina terapií usiluje o zmírnění symptomů. Moritova terapie se však zaměřuje na budování charakteru, který člověku umožní v životě reagovat bez ohledu na symptomy, přirozené obavy a přání. Charakter je určován chováním, tím, co člověk dělá. Dogmatické vzorce zhroucení jsou nahrazeny flexibilitou, která umožňuje vyvolat odvahu a zmocnění. Rozhodnutí se stávají podložená záměrem, nikoliv ovlivněná plynulým tokem pocitů.
Snažit se svévolně ovládat emocionální já manipulativními pokusy je jako snažit se vybrat číslo na hozené kostce nebo zatlačit vodu v řece Kamo proti proudu. Je jisté, že kvůli neúspěchu v manipulaci s emocemi nakonec zhoršují svou agónii a pociťují nesnesitelnou bolest.
Úspěšný student Moritovy terapie se nakonec naučí přijímat vnitřní výkyvy myšlenek a pocitů a zakotvit své chování v realitě a účelu daného okamžiku. Vyléčení není definováno zmírněním nepohodlí nebo dosažením nějakého ideálního pocitového stavu (čemuž filozofie tohoto přístupu odporuje), ale konstruktivním jednáním v životě, které člověku pomáhá žít plnohodnotnou a smysluplnou existenci a nenechat se ovládat svým emočním stavem.
Úvod do metod Moritovy terapie
Jak bylo uvedeno výše, „Moritova terapie“ označuje systém psychologické léčby, který vyvinul japonský psychiatr Šoma Morita. Jeho průkopnická práce byla poprvé publikována v Japonsku v roce 1928. Stejně jako díla Sigmunda Freuda, která byla vyvinuta pro rakouskou kulturu v dřívější době, měla i čistá Moritova terapie největší uplatnění v japonské kultuře téměř před sto lety.
Lidé z různých dob a kultur skutečně uvažují odlišně. Lidské myšlenkové pochody nejsou v rámci našeho druhu univerzální, ale výrazně se liší v závislosti na tom, kým jsme byli vychováni a kde jsme vyrůstali a žili. Přesto existují aspekty naší lidskosti, které se nemění a jsou naší součástí stejně jako skvrny na leopardovi. Ať už žijeme v africké savaně nebo v newyorské zoo, leopardi mají skvrny všichni. Lidé v Japonsku dvacátých let minulého století reagovali na stres a životní výzvy podobně emočně jako současní obyvatelé Západu. Reakce jedinců z různých dob a kultur (a tedy i jejich léčba) se musí v průběhu času a na různých místech přizpůsobovat a vyvíjet tak, aby odpovídala kontextu jejich každodenního života.
Moritovy terapeutické metody (MTM) přinesly Moritovy původní myšlenky na západ a přizpůsobily je modernímu západnímu myšlení a kultuře. Například v původním Moritově léčebném postupu stráví pacient první týden léčby v izolaci v místnosti bez jakýchkoli vnějších podnětů – žádné knihy, žádná televize, žádná terapie kromě toho, že je sám se svými myšlenkami. Je nepravděpodobné, že by současní poskytovatelé dávek viděli prastarou moudrost v tom, že by platili lidem, kteří se snaží naučit lépe čelit životním výzvám, za to, že stráví týden o samotě na nemocničním lůžku. Je zřejmé, že bylo třeba vyvinout modifikace původního procesu, které by stále zůstaly v souladu s cennými, osvědčenými základními principy; přístup MTM je vyvrcholením této práce.
Původní Moritova terapie byla vyvinuta pro případy, které se tehdy označovaly jako „úzkostné poruchy“. Stejně jako se v průběhu času mění civilizace, vyvíjí se i lékařská a psychologická kultura a s ní i naše diagnostické definice. To, co Dr. Morita tehdy definoval jako šinkeishitsu (úzkostná porucha), má dnes mnohem širší definici, která bere v úvahu nejen úzkost, ale i životní situace, v nichž se moderní západní člověk nachází. Většina z nás v té či oné době žije ve světě shinkeishitsu, kde se ztrácíme v bažině stresu, bolesti (fyzické, psychické nebo obojího) a následků traumatu (fyzického, psychického nebo obojího).
Fenomén shinkeishitsu je bažina stejně jako tekutý písek. Někdy můžeme z jeho spárů uniknout sami a rychle. Jindy se potopíme, pokud nám někdo nenatáhne záchranné lano. V závislosti na situaci, hloubce pohyblivého písku a síle tonoucího v danou chvíli neposlouží k usnadnění záchrany jen tak ledajaké záchranné lano.
MTM je určena pro člověka, který potřebuje průvodce, jak se zachránit před bolestí, kterou život občas přináší každému z nás. Není to všelék pro každého. Stejně jako sebezáchrana z fyzické bažiny vyžaduje práci, pot a spoustu přemýšlení, tak i osvobození od psychické a fyzické bolesti a přizpůsobení se jí. Není to snadné. Když se ocitneme po pás hluboko a potápíme se, není dobré si stěžovat na nespravedlnost toho všeho. Emancipace vyžaduje osobní nasazení a činy – ne naříkání. MTM pomáhá pacientům najít a využít studnu vnitřní síly hluboko v sobě, která jim umožňuje provést ve svém životě silné změny.
MTM je spojením východních léčebných metod aplikovaných na západní mysl. Tvůrcům se podařilo vytvořit léčebné metody založené na zenu tak, aby byly přijatelné a srozumitelné pro moderní lidi západního světa.
MTM se zhruba dělí na čtyři základní oblasti léčby, z nichž každá je klinicky ověřenou verzí původních Moritových léčebných metod. Kromě čtyř základních oblastí léčby jsou níže uvedeny také doplňkové oblasti MTM určené pro pohodu pacienta.
Čtyři oblasti léčby
První fáze je „klidová fáze“. Je to období, kdy se učíme oddělit se od minutu po minutě trvajícího náporu hlasitého a vtíravého světa na naše smysly a myšlenkové procesy. Učíme se vypnout televizi, dočasně zavřít dveře náročné práci, dobře naladěným přátelům, a ano, dokonce i rodině. Samotu využijeme k meditaci pomocí jednoduchých, nenáboženských meditací. Touto jednoduchou meditací se učíme znovu se seznámit s hřejivým a léčivým klidem, který z nás vytlouká pracovní stres, média, psychická a fyzická bolest. Ano, hlubokou meditaci můžete mít, i když prožíváte hlubokou bolest.
Ve druhé fázi se seznámíme s „lehkou a monotónní prací, která probíhá v tichosti“. Jedním ze základních kamenů této fáze samoléčby je psaní deníku. Naše myšlenky a pocity k nám přicházejí v nerozeznatelných vlnách a zaplavují naši mysl. Psaní osobních deníků nám pomáhá naučit se oddělovat myšlenky od pocitů a definovat jejich rozdílný vliv na náš život. V této fázi také vycházíme ven… mimo sebe a mimo dům a začínáme se znovu spojovat s přírodou. Opouštíme samotu první fáze a vycházíme ven. Dýcháme čerstvý vzduch a cítíme slunce na tváři. Procházíme se. Procházíme se a dýcháme. Procházíme se, dýcháme a znovu se spojujeme se světem přírody, který byl týdny, měsíce, dokonce roky uzavřen před naším životem kvůli bolesti a stagnaci. Přesouváme se z temnoty do světla, a to jak obrazně, tak doslova.
Třetí fáze je náročnější. Dr. Morita nechal své pacienty vykonávat těžkou fyzickou práci venku. Této fázi říkáme „štípání dříví“. Pro lidi s fyzickými zraněními je to fáze, kdy přecházíte od pasivní léčby, kterou vám poskytují jiní (tj. chiropraktika, masáže a léky proti bolesti), k tomu, abyste se naučili začít léčit sami prostřednictvím programu fyzikální terapie zaměřené na protahování a sílu. MTM zahrnuje přechod od léčby k učení se samoléčbě ve fyzické i psychické oblasti. Je to těžké, bolí to a na začátku bude náročné vytrvat, ale pokud se někdy chcete posunout z pozice léčené oběti do pozice zotavujícího se přeživšího, musí k tomuto kroku dojít.
V závislosti na hloubce a povaze zranění (ducha, mysli nebo těla) může být třetí fáze krátká nebo dlouhá. Pro některé se stane součástí každodenního života, a to navždy. U některých bolest odezní, u některých je třeba ji zvládat. Přínosným aspektem této fáze léčby je, že podporuje také zapojení toho, co dnes chápeme jako pravou stranu mozku. Zotavující se osoba, která přežila bolest, je povzbuzována, aby trávila čas uměleckou tvorbou – psaním, malováním, vyřezáváním ze dřeva – čímkoli, co jí umožní kontakt s tvůrčími aspekty jejího lidství.
Ve čtvrté fázi Morita posílal pacienty mimo nemocnici. Ti by použili to, co se naučili v prvních třech fázích, a pomohli by jim s výzvou reintegrace do světa mimo léčbu. V této fázi se pacient učí začlenit nový životní styl, který zahrnuje meditaci, fyzickou aktivitu, jasnější myšlení, spořádanější život a obnovený vztah ke světu přírody. Nevrací se ke svému životnímu stylu před úrazem nebo před onemocněním. Místo toho začlení své „nové já“ do vnuceného souboru změn, které přineslo jejich trauma, bolest a omezení. Protože opětovné začlenění do světa mimo léčbu s sebou přináší některé neočekávané výzvy, vrací se přeživší k materiálům, které studoval, a možná i k radám svého učitele, aby našel dovednosti pro zvládání, které mu umožní postupovat na cestě zotavení dál a dál.