Pro švýcarského psychologa Carla Junga byla persona společenskou tváří, kterou jedinec ukazoval světu – „jakousi maskou, která má na jedné straně působit na ostatní určitým dojmem a na druhé straně skrývat skutečnou povahu jedince“.
Ztotožnění se s osobou
Pro rostoucí dítě je rozvoj životaschopné sociální osobnosti důležitou součástí adaptace a přípravy na život dospělého ve vnějším sociálním světě. „Silné ego se vztahuje k vnějšímu světu prostřednictvím flexibilní osobnosti; identifikace s konkrétní osobností (lékař, vědec, umělec atd.) brzdí psychologický vývoj“. Podle Junga tedy „hrozí nebezpečí, že se [lidé] ztotožní se svou osobností – profesor se svou učebnicí, tenorista se svým hlasem“. Výsledkem může být „povrchní, křehký, konformní typ osobnosti, která je „celá persona“, s přílišnou starostí o to, „co si lidé myslí“ – nereflektující stav mysli, „v němž si lidé naprosto neuvědomují žádný rozdíl mezi sebou a světem, v němž žijí“. Nemají žádnou nebo jen malou představu o sobě samých jako o bytostech odlišných od toho, co od nich očekává společnost“. Tím byla připravena půda pro to, co Jung označil jako enantiodromii – vynoření potlačené individuality zpod persony v pozdějším životě: „jedinec se buď zcela udusí pod prázdnou personou, nebo dojde k enantiodromii do pohřbených protikladů“.
Rozpad osobnosti
„Rozpad persony představuje typicky jungovský moment jak v terapii, tak ve vývoji“ – „moment“, kdy se „rozpadá… ona přílišná oddanost kolektivním ideálům, která maskuje hlubší individualitu – persona“. Vzhledem k Jungovu názoru, že „persona je jen zdání… rozpad persony je proto naprosto nezbytný pro individuaci“. Nicméně její rozpad může zpočátku vést ke stavu chaosu v jedinci: „jedním z důsledků rozpadu persony je uvolnění fantazie… dezorientace“. Jakmile se proces individuace rozběhne, „situace odhodila konvenční slupku a vyvinula se v ostré setkání se skutečností, bez falešných závojů a jakýchkoli příkras“.
Negativní obnova osobnosti
Jednou z možných reakcí na výsledný zážitek archetypálního chaosu bylo to, co Jung nazval „regresivní obnovou osobnosti“, kdy se protagonista „pracně snaží napravit svou společenskou pověst v rámci mnohem omezenější osobnosti… předstírá, že je takový, jaký byl před rozhodujícím zážitkem“. Podobně může při léčbě nastat „fáze obnovy osobnosti, která je snahou o udržení povrchnosti“; nebo dokonce delší fáze, „jejímž cílem není podpořit individuaci, ale dosáhnout toho, co Jung karikoval jako „negativní obnovu osobnosti“ – tedy návratu ke statu quo“.
Alternativou je vydržet žít s absencí persony – a pro Junga „člověk bez persony… je slepý vůči realitě světa, která pro něj má pouze hodnotu zábavného nebo fantastického hřiště“. Výsledkem „proudění nevědomí do vědomé sféry současně s rozpuštěním „persony“ a snížením direktivní síly vědomí je nevyhnutelně stav narušené psychické rovnováhy“. Lidé, kteří se ocitli v této fázi, zůstávají „slepí vůči světu, beznadějní snílci… přízračné Kassandry, obávané pro svou netaktnost, věčně nepochopené“.
Obnovení osoby
Zotavení, které je cílem individuace, „se nedosahuje pouze prací na vnitřních osobnostech, ale také, jako conditio sine qua non, opětovným přizpůsobením ve vnějším životě“ – včetně znovuvytvoření nové a životaschopnější osobnosti. Rozvíjení silnější persony… může působit neautenticky, jako učení se „hrát roli“… ale pokud člověk nedokáže plnit sociální roli, bude trpět“. Jedním z cílů individuace je tedy, aby si lidé „vytvořili realističtější, pružnější osobnost, která jim pomůže orientovat se ve společnosti, ale nebude v rozporu s jejich pravým já ani ho nebude skrývat“. Nakonec „v nejlepším případě je persona přiměřená a vkusná, je pravdivým odrazem naší vnitřní individuality a našeho vnějšího sebepojetí“.
Pozdější vývoj konceptu persony
Persona se stala jedním z nejrozšířenějších aspektů jungovské terminologie a přešla do téměř běžné řeči: „maska nebo štít, který si člověk klade mezi sebe a lidi kolem sebe a který někteří psychiatři nazývají persona“. Podle Erica Berneho se „persona utváří v období od šesti do dvanácti let, kdy většina dětí poprvé vystupuje na vlastní pěst… aby se vyhnula nechtěným pletkám nebo podpořila ty chtěné“. Zajímal ho „vztah mezi stavy ega a jungovskou personou“ a domníval se, že „jako ad hoc postoj se persona odlišuje i od autonomnější identity Eriksonovy“. Snad ještě sporněji, pokud jde o životní scénáře, rozlišoval „archetypy (odpovídající magickým postavám ve scénáři) a persony (což je styl, kterým se scénář odehrává)“.
Postjungovci by personu volně nazvali „sociálním archetypem archetypu konformity“, ačkoli Jung sám se vždy snažil odlišit personu jako vnější funkci od těch obrazů nevědomí, které nazýval archetypy. A tak zatímco Jung doporučoval rozhovory s archetypy jako terapeutickou techniku, kterou sám používal – „Po desetiletí jsem se vždy obracel k animě, když jsem cítil, že mé emocionální chování je narušeno, a mluvil jsem s animou o obrazech, které mi sdělovala“ – zdůrazňoval, že „by bylo skutečně vrcholem absurdity, kdyby se člověk pokoušel vést rozhovor se svou personou, kterou uznával pouze jako psychologický prostředek vztahu“.