Emmy van Deurzenová je existenciální terapeutka ve Velké Británii. Původně přišla do Velké Británie, aby pracovala s antipsychiatry, ale brzy si vytvořila vlastní školu. Založila Společnosti pro existenciální analýzu a Mezinárodní společnost pro existenciální psychoterapeuty a poradce a vytvořila dva nejdůležitější vzdělávací instituty pro tento přístup: na Regent’s College v Londýně a na Schiller International University v Londýně.
Její práce je silně založena na existenciální filozofii a zaměřuje se na to, aby lidé mohli přemýšlet o svém životě se stejnou pozorností k minulosti, současnosti i budoucnosti. Existuje určitá podobnost mezi touto formou existenciální terapie a filozofickým poradenstvím.
Narodila se 13. prosince 1951 v nizozemském Haagu jako druhá dcera Arieho Marinuse van Deurzena a Anny Laminy Henselové. Vystudovala klasické vzdělání na Daltonském lyceu v Haagu. Po dokončení gymnázia odešla do francouzského Montpellieru studovat francouzštinu a poté svá studia přesunula na filozofii. Magisterský titul získala z morální a politické filozofie a její diplomová práce se zabývala vztahem mezi samotou, solipsismem a schizofrenií. V revoluční psychiatrické léčebně v Lozere začala pracovat v roce 1973 jako Emmy Fabre, nyní již provdaná za psychiatra Jeana-Pierra Fabreho. Pracovala jako skupinová psychoterapeutka využívající techniky psychodramatu a psychoanalytické psychoterapie.
Přestěhovala se za prací do psychiatrické komunity La Candelie, v Agenu v roce 1975, a zároveň dokončila ‚Maitrise en Psychologie‘, poté se vzdělávala v klinické psychologii na univerzitě v Bordeaux. Právě zde začala pracovat s páry a jednotlivci z existenciální perspektivy, kombinujíc své filozofické vzdělání s psychoterapeutickými principy. S několika antipsychiatry se setkala na konferenci v Miláně a byla pozvána, aby přijela pracovat do Londýna.
V roce 1977 se přestěhovala do anti-psychiatrické komunity u Arbours Association v Londýně. V roce 1978 se rozešla se svým tehdejším manželem a začala pracovat pro Antiochijskou univerzitu v Londýně, kde se stala Associate Director jejich magisterského programu v oboru Humanistická psychologie a v roce 1982 ředitelkou nového MA v oboru Psychologie terapie a poradenství.
V roce 1980 se provdala za Davida Livingstona Smithe II a v roce 1981 se jí narodil syn Benjamin Yuri Smith. V roce 1985 se jí narodila dcera Sasha Daniella Smith.
V roce 1985 převedla program Antioch na Regent’s College v Londýně. Vyrostla z ní School of Psychoterapie and Counseling; společně s tehdejším rektorem Regent’s College Johnem Paynem byla v roce 1990 založena jako společnost s ručením omezeným. O několik let později se stala ředitelkou školy a děkankou a v roce 1993 dostala na College osobní křeslo.
V roce 1984 přispěla kapitolou do první Drydenovy příručky psychoterapie, v níž poprvé písemně vymezila svůj existenciální přístup. V roce 1988 vydala Existenciální poradnu v praxi, která se stala bestsellerem – každý rok byla přetištěna a v roce 2002 znovu vydána jako Existenciální poradna a psychoterapie v praxi.
V roce 1993 se van Deurzen stal prvním předsedou Rady Spojeného království pro psychoterapii a také se aktivně zapojil do evropské politické práce na zavedení psychoterapie jako nezávislého povolání a byl referentem vnějších vztahů Evropské asociace pro psychoterapii a ‚velvyslancem‘ této organizace v Radě Evropy a Evropské komisi po mnoho let.
V roce 1996 se rozešla se svým druhým manželem Davidem Smithem. V témže roce opustila Regent’s College a společně s prof. Digbym Tantamem založila New School of Psychoterapie and Counselling v londýnském kampusu Schiller International University, kde jí byl udělen čestný profesorský titul. NSPC byl speciálně koncipován pro výcvik existenciálních terapeutů.
V roce 1997 se Emmy van Deurzenová přestěhovala do Sheffieldu a v roce 1998 se provdala za Digbyho Tantama. Vytvořili Centrum pro studium konfliktů a smíření na univerzitě v Sheffieldu, kde se Emmy stala čestnou čtenářkou, poté čestnou profesorkou. V těchto dvou letech vyšly její knihy Každodenní záhady a Paradox a Vášeň.
Van Deurzen a Tantam založili Dilemma Consultancy Ltd. v Sheffieldu, soukromou praxi provozovanou výhradně na existenčních principech. Stali se také spolupředsedy Evropské asociace psychoterapeutických školicích standardů (European Association of Psychotherapy Training Standards Committee) a velkou měrou se zasloužili o vytvoření Evropského certifikátu psychoterapie v roce 1998. Spolupracovali s Evropskou komisí a Radou Evropy na podpoře statusu psychoterapie v Evropě. Zřídili internetový vzdělávací program v oblasti psychoterapie, „SEPTIMUS“, financovaný Evropskou komisí. V roce 2006 založili Mezinárodní společenství pro existující poradce a psychoterapeuty (ICECAP) na konferenci k 10. výročí NSPC.
Deurzen získal v roce 2003 doktorát z filozofie na City University v Londýně, kde se zabýval Heideggerovým přístupem k sebeklamu a jeho významem pro psychoterapii.
Více podrobností o přístupu van Deurzena naleznete na adrese .
Deurzenová se v osmdesátých a devadesátých letech 20. století podílela na založení existenciálního přístupu ve Spojeném království prostřednictvím svých publikací, založením Společnosti pro existenciální analýzu (Society for Existential Analysis, SEA) v roce 1988 a založením Mezinárodní spolupráce existenciálních poradců a psychoterapeutů (International Collaborative of Existential Counsellors and Psychotherapists, ICECAP) v roce 2006. Zajistila také vzdělávání stovek existenciálních terapeutů ve Spojeném království založením School of Psychoterapie and Counselling na Regent’s College podle existenciálních principů a založením New School of Psychoterapie and Counselling speciálně pro účely existenciálního vzdělávání.
Dále podporovala uznání tohoto přístupu ve Velké Británii, když byla předsedkyní Rady Spojeného království pro psychoterapii 1993-1995 a na evropské úrovni, když byla spolupředsedkyní výboru pro vzdělávací standardy Evropské asociace pro psychoterapii.
Van Deurzenova tvorba je založena na sartrijských a heideggeriánských idejích, ale tyto filozofické koncepty pozměnila tak, aby odpovídaly pragmatickému rámci terapeutické intervence. Do existenciální literatury přispěla mnoha originálními myšlenkami, včetně myšlenky emočního cyklu nebo emočního kompasu. Zavedla také myšlenku onto-dynamického přístupu k psychoterapii na rozdíl od psychodynamického. Zavedla různé nové termíny, včetně pojmu ctnost-schopnost nebo morálka, zdůrazňující neustálé hledání člověka po způsobu života, který není pevně svázán hodnotami a pravidly, ale je založen na svobodě a ochotě uvažovat o tom, jaká nejlepší a nejkritičtější cesta vpřed je v daném okamžiku v konkrétní situaci. Pravděpodobně nejznámější je pro svůj model čtyř světů, který mapuje životní zkušenost člověka a jeho orientaci na svět ve čtyřech dimenzích. Používá to ve vztahu k analýze snů i v diagnostickém rozhovoru. Popisuje každou dimenzi existence jako obsahující paradox, se kterým se člověk musí v průběhu života vyrovnávat různými způsoby: fyzickou dimenzí (Umwelt), sociální dimenzí, psychologickou dimenzí a dimenzí duchovní