Filosofická analýza je obecný termín pro techniky typicky používané filozofy v analytické tradici, které zahrnují „rozbíjení“ (tj. analyzování) filozofických otázek. Zřejmě nejvýraznější z těchto technik je analýza pojmů (známá jako „konceptuální analýza“). Tento článek se bude zabývat hlavními filozofickými technikami spojenými s pojmem analýza a také se bude zabývat kontroverzemi, které ji obklopují.
Zatímco analýza je charakteristická pro analytickou tradici ve filosofii, to, co má být analyzováno (analysandum), se často liší. Někteří filosofové se zaměřují na analýzu jazykových jevů, jako jsou věty, zatímco jiní se zaměřují na psychologické jevy, jako jsou smyslová data. Nicméně pravděpodobně nejvýraznější analýzy jsou koncepty nebo propozice, které jsou známé jako konceptuální analýza (Foley 1996).
Konceptuální analýza spočívá především v rozboru nebo analýze pojmů do jejich základních částí za účelem získání znalostí nebo lepšího pochopení konkrétní filozofické otázky, do které je pojem zapojen (Beaney 2003). Například problém svobodné vůle ve filozofii zahrnuje různé klíčové pojmy, včetně pojmů svoboda, morální odpovědnost, determinismus, schopnost a tak dále. Metoda koncepční analýzy má tendenci přistupovat k takovému problému rozborem klíčových pojmů vztahujících se k problému a sledováním jejich vzájemného působení. V dlouhodobé debatě o tom, zda je svobodná vůle slučitelná s doktrínou determinismu, tak několik filozofů navrhlo analýzy relevantních pojmů, aby argumentovali buď kompatibilitou nebo nekompatibilitou.
Známým příkladem koncepční analýzy v její nejlepší podobě je teorie popisů Bertranda Russella. Russell se pokusil analyzovat tvrzení, která zahrnovala určité popisy (jako například „nejvyšší špion“), které vybírají jedinečného jedince, a neurčité popisy (jako například „špion“), které vybírají soubor jedinců. Vezměme si Russellovu analýzu určitých popisů jako příklad Povrchně mají určité popisy standardní subjektově-predikátovou formu tvrzení. Například „Současný král Francie je plešatý“ se zdá být predikátovou plešatostí subjektu současného krále Francie. Nicméně Russell poznamenal, že to je problematické, protože neexistuje současný král Francie (Francie již není monarchií). Normálně, pro rozhodnutí, zda je tvrzení standardní subjektově-predikátové formy pravdivé nebo nepravdivé, se ověřuje, zda subjekt je v rozšíření predikátu. Tvrzení je pak pravdivé tehdy a jen tehdy, pokud subjekt je v rozšíření predikátu. Problém je, že neexistuje žádný současný král Francie, takže současný král Francie nemůže být nalezen na seznamu holých věcí nebo věcí, které nejsou holé. Takže by se zdálo, že tvrzení vyjádřené slovy „Současný druh Francie je holý“ není ani pravdivé, ani nepravdivé. Nicméně při analýze relevantních pojmů a tvrzení Russell navrhl, že to, co definitivní popisy skutečně vyjadřují, nejsou tvrzení formy predikátu, ale vyjadřují spíše existenčně kvantifikované tvrzení. Tudíž „Současný král Francie“ je analyzován, podle Russellovy teorie popisů, jako „Existuje jedinec, který je v současnosti králem Francie, existuje pouze jeden takový jedinec a tento jedinec je holý“. Nyní lze určit pravdivost tvrzení. Ve skutečnosti je nepravdivé, protože není pravda, že existuje jedinečný jedinec, který je v současnosti králem Francie a je plešatý – protože neexistuje žádný současný druh Francie (Bertolet 1999).
Stručně řečeno, někteří filozofové silně pociťují, že analytická metoda (zejména koncepční analýza) je pro filosofii nezbytná a definuje ji – např. Jackson (1998), Chalmers (1996) a Bealer (1998). Přesto někteří filosofové tvrdí, že metoda analýzy je problematická – např. Stitch (1998) a Ramsey (1998). Někteří však berou střední cestu a tvrdí, že zatímco analýza je do značné míry plodnou metodou bádání, filosofové by se neměli omezovat pouze na používání metody analýzy.