V psychofyzice je právě patrný rozdíl, obvykle zkrácený malými písmeny jako jnd, nejmenší rozdíl ve stanovené modalitě smyslového vjemu, který je zjistitelný lidskou bytostí nebo jiným zvířetem. Je také známý jako rozdíl vápna nebo diferenciální práh. Pojem lze aplikovat na všechny smysly jako:
Pro mnoho smyslových rozměrů je ‚jnd‘ rostoucí funkcí základní úrovně vstupu a poměr obou je zhruba konstantní. Měřeno ve fyzikálních jednotkách, máme
kde je původní intenzita stimulace, je přírůstek k ní potřebný pro vnímání rozdílu (jnd), a k je konstanta. Toto pravidlo poprvé objevil Ernst Heinrich Weber při experimentech na prazích vnímání zdvižených závaží. Teoretické zdůvodnění (ne všeobecně přijaté) následně poskytl Gustav Fechner, takže pravidlo je proto známé buď jako Weberův zákon nebo jako Weberův-Fechnerův zákon; konstanta k se nazývá Weberova konstanta. Platí, alespoň pro dobrou aproximaci, pro mnoho, ale ne všechny smyslové dimenze, například pro jas světel a intenzitu a výšku zvuků. Neplatí to však pro vlnovou délku světla. Stanley Smith Stevens tvrdil, že by platila pouze pro to, co nazval protetickým smyslovým kontinuem, kde změna vstupu má podobu zvýšení intenzity nebo něčeho zjevně analogického; neplatí to pro metatické kontinuum, kde změna vstupu vyvolává spíše kvalitativní než kvantitativní změnu vnímání.
JND je spíše statistická než přesná veličina: od pokusu k pokusu se bude rozdíl, kterého si daná osoba všimne, poněkud lišit, a proto je nutné provést mnoho pokusů, aby se určila prahová hodnota. JND, který se obvykle uvádí, je rozdíl, kterého si osoba všimne u 50% pokusů. Pokud se použije jiný podíl, mělo by to být zahrnuto v popisu – například lze uvést hodnotu „75% JND“.
Moderní přístupy k psychofyzice, například teorie detekce signálů, naznačují, že pozorovaný jnd ani v tomto statistickém smyslu není absolutní veličinou, ale bude záviset na situačních a motivačních i percepčních faktorech.
To bylo také pozorováno pro rozložení závaží na nosníku bilance (viz).