Opakování s odstupem je technika učení, která zahrnuje prodlužující se časové intervaly mezi následným opakováním dříve naučeného materiálu; využívá se tak psychologického efektu odstupu. Alternativní názvy zahrnují intervalové opakování, rozšiřující opakování, odstupňované intervaly, rozvržení opakování, plánování opakování, intervalové opakování a rozšířené opakování.
Myšlenku, že by se rozložené opakování dalo využít ke zlepšení učení, poprvé[citace potřebná] navrhl v knize Psychology of Study profesor C. A. Mace v roce 1932. V roce 1939 Spitzer testoval účinky určitého typu rozloženého opakování na žácích 6. tříd v Iowě při učení přírodovědných faktů. Spitzer testoval více než 3600 žáků v Iowě a prokázal, že rozložené opakování bylo účinné. Tato raná práce zůstala bez povšimnutí a v této oblasti byl relativní klid až do konce 60. let, kdy kognitivní psychologové, zejména Landuaer & Bjork a Melton, zkoumali manipulaci s časováním opakování jako prostředek ke zlepšení zapamatování. Přibližně ve stejné době se jazykové kurzy Pimsleur staly průkopníkem praktického uplatnění teorie rozloženého opakování při výuce jazyků a v roce 1973 Sebastian Leitner navrhl svůj „Leitnerův systém“, univerzální systém výuky rozloženého opakování založený na flashkartech.
V té době se výuka s rozloženým opakováním prováděla hlavně pomocí kartičkových systémů; tyto systémy byly poněkud těžkopádné, protože jakákoli významná studijní základna vyžaduje mnoho tisíc kartiček. S rostoucí dostupností osobních počítačů se v osmdesátých letech 20. století začaly používat softwarové systémy pro výuku jazyků s počítačovou podporou. Cílem těchto programů bylo přizpůsobit intervaly opakování na základě výkonu studenta. Aby uživatel dosáhl cílové úrovně úspěšnosti (např. 90 % veškeré látky správně zapamatované v daném časovém okamžiku), software upravuje intervaly mezi opakováním. Jinými slovy, materiál, který je obtížný, se zobrazuje častěji a materiál, který je snadný, se zobrazuje méně často, přičemž obtížnost nebo snadnost je definována snadností, s jakou je uživatel schopen vytvořit správnou odpověď.
Existuje několik rodin algoritmů pro plánování rozloženého opakování:
Někteří zastávají názor, že přesná délka intervalů nemá na účinnost algoritmu velký vliv, ačkoli jiní naznačují, že interval (rozšířený vs. pevný interval atd.) je poměrně důležitý; experimentální údaje týkající se tohoto bodu se různí.
Pimsleurovo postupné intervalové připomínání
Stupňované intervalové opakování je typem intervalového opakování, který v roce 1967 publikoval Paul Pimsleur. Používá se v systému výuky jazyků Pimsleur a je obzvláště vhodný pro programovanou audio výuku díky velmi krátkým časům (měřeným v sekundách nebo minutách) mezi několika prvními opakováními, na rozdíl od jiných forem rozloženého opakování, které nemusí vyžadovat tak přesné časování.
Intervaly zveřejněné v jeho článku byly: Intervaly: 5 sekund, 25 sekund, 2 minuty, 10 minut, 1 hodina, 5 hodin, 1 den, 5 dní, 25 dní, 4 měsíce, 2 roky.
Většina programů je modelována podobně jako učení s kartičkami: položky k zapamatování jsou do programu zadávány jako dvojice otázka-odpověď; když má být dvojice zkontrolována, zobrazí se na obrazovce otázka a uživatel se má pokusit zapamatovat si odpověď; když uživatel uspěje nebo neuspěje, ručně odhalí odpověď a poté sdělí programu, jak snadno si odpověď zapamatoval nebo nezapamatoval. Program plánuje dvojice na základě algoritmů rozloženého opakování.
Bez programu musí uživatel rozvrhovat kartičky; to trvá dlouho a omezuje se to na jednoduché algoritmy, jako je Leitnerův systém.
Další upřesnění jsou k dispozici:
Výše uvedený seznam není vyčerpávající, ani si to neklade za cíl. Existuje více než 250 kartičkových programů, z nichž většina využívá nějakou formu rozloženého opakování.