V syntaxi je sloveso slovo (část řeči), které obvykle označuje činnost (přinést, přečíst), událost (rozložit, třpytit se) nebo stav (existovat, stát). V závislosti na jazyce se sloveso může lišit ve formě podle mnoha faktorů, případně včetně času, aspektu, nálady a hlasu. Může se také shodovat s osobou, rodem a/nebo číslem některých svých argumentů (subjektu, objektu atd.).
Počet argumentů, které sloveso přijímá, se nazývá jeho valence nebo valentnost. Slovesa lze klasifikovat podle jejich valence.
Není možné mít slovesa s nulovou valencí. Slovesa počasí jsou často neosobní (bezpředmětová) v jazycích s nulovým podmětem, jako je španělština, kde sloveso llueve znamená „Prší“. V češtině vyžadují přísudkové zájmeno, a proto mají formálně valenci 1. [pochybné – viz diskusní stránka].
Typické jsou intranzitiv a tranzitiv, ale neosobní a objektivní se od normy poněkud liší. V tomto významu je vidět, že sloveso je osoba, místo, věc nebo vazba. V objektivu sloveso přejímá objekt, ale nemá subjekt, nereferenční subjekt v některých užitích může být ve slovese označen začleněným fiktivním zájmenem podobně jako u anglického slovesa weather (viz níže). Neosobní slovesa nepřebírají ani subjekt, ani objekt, podobně jako u jiných jazyků s nulovým subjektem, ale opět se u slovesa mohou objevit inkorporovaná fiktivní zájmena navzdory absenci subjektových a objektových frází. Tlingitština postrádá ditranzitiv, takže nepřímý předmět je popsán samostatnou, extraponovanou větou [Jak odkazovat a odkazovat na shrnutí nebo text].
Anglická slovesa jsou často flexibilní, pokud jde o valenci. Přechodné sloveso může často vypustit svůj předmět a stát se nepřechodným; nebo nepřechodné sloveso může přijmout předmět a stát se přechodným. Srovnej:
V prvním příkladu nemá sloveso move žádný gramatický objekt. (V tomto případě může být objekt chápán – subjekt (já/já). Sloveso je pak případně reflexivní, nikoliv intranzitivní); ve druhém příkladu jsou subjekt a objekt odlišné. Sloveso má jinou valenci, ale forma zůstává naprosto stejná.
V mnoha jiných jazycích než v angličtině není taková změna valence možná; sloveso se musí skloňovat podle hlasu, aby se změnila valence.Sloveso je děj [Jak odkázat na shrnutí nebo text].
Slovesné podstatné jméno a slovesné přídavné jméno
Většina jazyků má řadu slovesných podstatných jmen, která popisují děj slovesa. V indoevropských jazycích existuje několik druhů slovesných podstatných jmen, včetně gerundií, infinitivů a supin. Angličtina má gerundia, například seeing, a infinitivy, například to see; obojí může fungovat jako podstatné jméno; seeing is believing je významově zhruba ekvivalentní s to see is to believe. Tyto výrazy se někdy používají pro slovesná podstatná jména neindoevropských jazyků.
V indoevropských jazycích se slovesná přídavná jména obecně nazývají příčestí. Angličtina má příčestí aktivní, nazývané také příčestí přítomné, a příčestí pasivní, nazývané také příčestí minulé. Aktivní příčestí slovesa play je hraní a pasivní příčestí slovesa played. Aktivní příčestí popisuje podstatná jména, která vykonávají činnost uvedenou ve slovese, např. viděl jsem hrající si děti… Pasivní příčestí popisuje podstatná jména, která byla předmětem děje uvedeného ve slovese, např. Viděl jsem rozehranou hru rozházenou po podlaze.
Jiné jazyky mají atributivní slovesné tvary s časem a aspektem. To je běžné zejména u jazyků s dokonavým slovesem, kde atributivní slovesné tvary fungují jako vztažné věty.
V jazycích, kde se sloveso skloňuje, se často shoduje se svým primárním argumentem (který obvykle nazýváme podmětem) v osobě, čísle a/nebo rodě. Angličtina vykazuje rozlišující shodu pouze u sloves ve třetí osobě jednotného čísla, v přítomném čase (což se označuje přidáním „-s“); ostatní osoby se u slovesa nerozlišují.
Španělština a další románské jazyky skloňují slovesa podle času/smyslu/aspektu a shodují se s podmětem v osobě a čísle (ale ne v rodě, jako například v polštině). Japonština zase skloňuje slovesa pro mnohem více kategorií, ale nevykazuje absolutně žádnou shodu s předmětem. Baskičtina, gruzínština a některé další jazyky mají polypersonální shodu: sloveso se shoduje s podmětem, přímým předmětem a dokonce i s vedlejším předmětem, pokud je přítomen.