Kirkbrideův plán odkazuje na systém duševního azylu, který prosazoval filadelfský psychiatr Thomas Story Kirkbride v polovině 19. století.
Zřízení státních psychiatrických léčeben v USA je částečně zásluhou reformátorky Dorothey Dixové, která v roce 1844 živě svědčila před zákonodárným sborem v New Jersey a popisovala, jak stát zachází s lidmi s duševním onemocněním: byli ubytováni v okresních věznicích, soukromých domech a suterénech veřejných budov. Dixovo úsilí vedlo k výstavbě státního blázince v New Jersey, prvního blázince postaveného na Kirkbridově plánu.
Kirkbride rozvíjel své požadavky na základě filozofie morálního zacházení. Typický půdorys s dlouhými nesouvislými křídly a místnostmi uspořádanými „v řadě“ (rozloženými, takže každá propojená budova stále dostává sluneční světlo a vzduch) měl podpořit soukromí a pohodlí pacientů. Samotná podoba budovy měla mít léčebný účinek, měla být míněna jako „speciální aparatura pro péči o šílence“ a Kirkbride napsal, že jejich pozemky by měly být „vysoce vylepšené a vkusně zdobené“.
Postaveny byly převážně na severovýchodě a středozápadě USA a z těchto asylů se stávaly velké, impozantní vládní projekty viktoriánské éry s okolními pozemky. V roce 1900 se představa „budovy jako léku“ značně zdiskreditovala a v následujících desetiletích se tato zařízení stala příliš nákladná na údržbu. Mnoho asylů Kirkbride Plan stále stojí, jsou opuštěné, zanedbané a poničené.