Hypotéza frustrace-agrese, jinak známá jako teorie frustrace-agrese-vysídlení, se pokouší vysvětlit, proč se lidé stávají obětním beránkem. Je to teorie agrese navržená Johnem Dollardem, Nealem E. Millerem a spol. v roce 1939 a dále rozvinutá Millerem, Rogerem Barkerem a spol. v roce 1941 a Leonardem Berkowitzem v roce 1969.
Podle Yale Group je frustrace „stav, který existuje, když cíl-odpověď trpí interferencí“, zatímco agrese je definována jako „čin, jehož cílem-reakcí je poranění organismu (nebo náhražka organismu).“ Agrese však není vždy reakcí na frustraci. Spíše se zobrazuje náhradní reakce, když agresivní reakce není nejsilnější v hierarchii. Tato teorie dále vyvolává otázku, jestli je agrese vrozená.
Tato teorie má však určité problémy. Za prvé pro ni existuje jen malá empirická podpora, přestože ji výzkumníci zkoumali více než šedesát let. Další problém je, že tato teorie navrhuje frustrované, zaujaté jedince, aby se chovali agresivněji vůči vnějším skupinám, vůči kterým mají předsudky, ale studie ukázaly, že jsou agresivnější vůči všem. Teorie má také svá omezení, například nemůže říci, proč jsou některé vnější skupiny vybrány za obětní beránky a proč jiné ne.
Teorie frustrace a agrese se studuje od roku 1939 a došlo k modifikacím. Dill a Anderson předkládají studii, která se ptá, zda frustrace, která je oprávněná nebo ne, hraje roli v budoucí agresi. Experiment se skládal ze tří skupin subjektů, které prováděly skládací origami úkol, který byl načasován. Účastníci byli rozděleni do kontrolních, oprávněných frustrací a neoprávněných frustrací skupin. V každé podmínce experimentátor uvádí, jak pouze jednou předloží návod a pak spustí časovač. Při předem určeném přeložení konfederace v podmínce přeruší experimentátora a požádá ho, aby prosím zpomalil.
V neoprávněné skupině experimentátor odpovídá: „Nemůžu zpomalit. Moje přítelkyně/přítel mě po tomhle vyzvedne a já je nechci nechat čekat.“ V oprávněném stavu experimentátor odpovídá: „Nemůžu zpomalit. Můj nadřízený potom zarezervoval tuto místnost pro jiný projekt a musíme pokračovat.“ Nakonec experimentátor v kontrolním stavu odpověděl: „No dobře, neuvědomil jsem si, že jedu moc rychle. Zpomalím.“
Subjekty pak obdržely dotazníky o míře jejich agresivity a také dotazníky o kvalitě výzkumných pracovníků. Bylo jim řečeno, že tyto dotazníky určí, zda výzkumným pracovníkům bude přiznána finanční pomoc, nebo budou mít za následek slovní napomenutí a snížení finanční odměny. Otázky předložené v dotazníku byly navrženy tak, aby odrážely schopnosti a sympatičnost výzkumných pracovníků.
Dill a Anderson zjistili, že účastníci ve skupině s neoprávněnou frustrací hodnotili výzkumný personál jako méně schopný a sympatický, protože věděli, že to ovlivní jejich finanční situaci jako postgraduálních studentů. Skupina s odůvodněnou frustrací hodnotila personál jako méně sympatický a mající menší schopnosti než kontrolní skupina. Výsledky však nebyly tak extrémní. Tyto výsledky podporují hypotézu, že frustrace může vést k agresi. Tato studie předkládá údaje týkající se behaviorální agrese a také uvádí míru frustrace, kterou je třeba vzít v úvahu.
komentář., Journal of Psychology, 29 (1950) s. 271