Právo na azyl (nebo politický azyl) je starobylý soudní pojem, podle kterého osoba pronásledovaná pro své politické názory nebo náboženské přesvědčení ve své zemi může být chráněna jiným svrchovaným orgánem, buď církví jako ve středověkých svatyních, nebo cizí zemí. Politický azyl by neměl být zaměňován s moderním uprchlickým právem, které se spíše zabývá masivním přílivem obyvatelstva, zatímco právo na azyl se týká jednotlivců a je obvykle poskytováno případ od případu. Nicméně, obojí se může nějak překrývat, protože každý uprchlík může žádat o přiznání politického azylu na individuálním základě. Toto právo má své kořeny v dlouholeté západní tradici – ačkoliv bylo již uznáno Egypťany, Řeky a Hebrejci – : Descartes odešel do Nizozemska, Voltaire do Anglie, Hobbes do Francie (následován mnoha anglickými šlechtici během anglické občanské války) atd. Každý stát nabídl ochranu zahraničním pronásledovaným osobám. Vývoj dvoustranných smluv o vydávání ve 20. století však ohrozil právo na azyl, ačkoli mezinárodní právo má za to, že stát nemá povinnost předat údajného zločince cizímu státu, protože jedním z principů suverenity je, že každý stát má právní moc nad lidmi uvnitř svých hranic.
Pozůstatky jedné ze čtyř středověkých kamenných hraničních značek pro svatyni svatého Jana z Beverley v East Riding of Yorkshire
Mnoho starověkých národů, včetně Egypťanů, Řeků a Židů, uznávalo náboženské „právo na azyl“, chránící zločince (nebo osoby obviněné z trestného činu) do určité míry před žalobou. Tento princip přijala raně křesťanská církev a vyvinula se různá pravidla pro to, co musí člověk udělat, aby měl nárok na ochranu, a jak velká ochrana to je.
V Anglii vydal král Ethelbert první zákony regulující svatyni asi v roce 600 n. l. V normanských dobách existovaly dva druhy svatyně: Všechny církve měly ten nižší, ale pouze církve, kterým král udělil licenci, měly širší verzi. Existovalo nejméně dvaadvacet církví s listinami pro tento druh svatyně, včetně Battle Abbey, Beverley (viz obrázek vpravo), Colchester, Durham, Hexham, Norwich, Ripon, Wells, Winchesterská katedrála, Westminsterské opatství a York Minster.
Někdy se musel zločinec dostat do samotného kostela, aby byl chráněn, a musel tam třeba zazvonit na určitý zvonek nebo držet určitý prsten nebo klepadlo na dveře nebo sedět na určité židli („frith-stolička“), a některé z těchto předmětů se dochovaly v různých kostelech. Na jiných místech byl kolem kostela nebo opatství prostor, který někdy dosahoval až půldruhého kilometru, a byly tam kamenné „svatyně kříže“ označující hranici tohoto prostoru; některé z nich existují dodnes. Tak se mohl stát závodem mezi zločinci a středověkými právními úředníky k nejbližší hranici svatyně a mohl učinit službu spravedlnosti vskutku obtížnou záležitostí.
Pokud by se podezřelý rozhodl přiznat svou vinu a vzdát se jí, učinil by tak při veřejném obřadu, obvykle u brány areálu kostela. Své světské statky by odevzdal církvi a majetek by předal koruně. Koroner, středověký úředník, by pak vybral přístavní město, ze kterého by uprchlík měl opustit Anglii (i když sám uprchlík měl někdy tuto výsadu). Uprchlík by se vydal na cestu bos a bez hlavy, s dřevěným křížem jako symbolem své ochrany pod kostelem. Teoreticky by zůstal u hlavní dálnice, dorazil do přístavu a první lodí odjel z Anglie. V praxi by se však uprchlík mohl dostat do bezpečné vzdálenosti, zbavit se kříže, odstartovat a začít nový život. Byl tu však jeden problém: můžeme s jistotou předpokládat, že přátelé a příbuzní oběti o tomto triku věděli a udělají vše, co je v jejich silách, aby se tak nestalo; nebo že uprchlík nikdy nedorazí do zamýšleného přístavu, který se stal obětí mstitelské spravedlnosti pod záminkou uprchlíka, který se zatoulal příliš daleko od hlavní dálnice, když se pokoušel „utéct“.
Protože někteří uprchlíci znali chmurné možnosti, odmítli obě možnosti a rozhodli se pro útěk z blázince ještě před uplynutím čtyřiceti dnů. Jiní se prostě nerozhodli a neudělali nic; protože bylo nezákonné, aby se přátelé obětí vloupali do blázince, církev by uprchlíka připravila o jídlo a vodu, dokud by se nerozhodli.
Jindřich VIII. změnil azylová pravidla a zúžil na krátký seznam druhy zločinů, u nichž bylo možné žádat o azyl. Středověký azylový systém byl definitivně zrušen Jakubem I. v roce 1623.
Během válek růží, kdy by Yorkové nebo Lancasterové náhle získali převahu vítězstvím v bitvě, by se někteří přívrženci poražené strany mohli ocitnout obklopeni přívrženci druhé strany a nemohli by se vrátit na svou stranu, a tak by spěchali do svatyně v nejbližším kostele, dokud by nebylo bezpečné vyjít ven. Příkladem je královna Alžběta Woodvilleová, choť anglického Eduarda IV.:
V roce 1470, kdy Lancasterové krátce dosadili Jindřicha VI. na trůn, žila Edwardova královna v Londýně s několika malými dcerami. Přestěhovala se s nimi do Westminsteru, kde se stala útočištěm, žila tam v královském pohodlí, dokud nebyl Eduard v roce 1471 znovu dosazen na trůn a během té doby neporodil jejich prvního syna Eduarda. Když král Eduard v roce 1483 zemřel, Alžběta (která byla velmi neoblíbená i u Yorkistů a pravděpodobně skutečně potřebovala ochranu) vzala svých pět dcer a nejmladšího syna (Richard, vévoda z Yorku; princ Eduard měl v té době již vlastní domácnost) a znovu se přestěhovala do útočiště ve Westminsteru. Aby měla jistotu, že má veškeré pohodlí domova, přinesla si tolik nábytku a tolik truhlic, že dělníci museli do některých zdí udělat díry, aby vše bylo dostatečně rychlé, aby jí to vyhovovalo.
Úmluva Organizace spojených národů z roku 1951 o právním postavení uprchlíků a Protokol z roku 1967 o právním postavení uprchlíků jsou vodítkem pro vnitrostátní právní předpisy týkající se politického azylu. Podle těchto dohod je uprchlíkem osoba, která se nachází mimo zemi své státní příslušnosti (nebo místo obvyklého pobytu, pokud je bez státní příslušnosti), která vzhledem k obavám z pronásledování z důvodu chráněného důvodu není schopna nebo ochotna využít ochrany státu. Mezi chráněné důvody patří rasa, národnost, náboženství, politické názory a příslušnost k určité společenské skupině. Signatáři těchto dohod jsou povinni nevracet ani „nevracet“ uprchlíky na místo, kde by byli vystaveni pronásledování.
Politický azyl je ve Francii (droit d’asile) uznán ústavou z roku 1958. Byl omezen kvůli imigrační politice zákonem z 30. prosince 1993; zákonem z Debré z 24. dubna 1997, zákonem z 11. května 1998 a zákonem z 10. prosince 2003. Kritici, včetně Ligue lidských práv (Ligue des droits de l’homme – LDH) se od nynějška stavěli proti tomuto praktickému opuštění dlouholeté evropské soudní tradice.
Politický azyl je ve Francii definován také Úmluvou Organizace spojených národů (OSN) o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (ratifikovanou v roce 1952), dodatkovým protokolem z roku 1967; články K1 a K2 Maastrichtské smlouvy z roku 1992 a také Schengenskou dohodou z roku 1985, která definovala evropskou přistěhovaleckou politiku. A konečně, právo na azyl je definováno článkem 18 Listiny základních práv Evropské unie.
Na čistě soudní úrovni mohou být proti přiznání politického azylu osobě, která ve své zemi prokazatelně podléhá pronásledování, pouze čtyři podmínky: přítomnost cizince představuje vážné ohrožení veřejného pořádku; jeho žádost by měl vyřídit jiný svrchovaný stát; jeho žádost již byla v jiném státě přijata; žádost je zneužitím systému politického azylu.
Zákon z 10. prosince 2003 omezil politický azyl a stanovil dvě hlavní omezení:
Přestože tedy bylo právo na politický azyl ve Francii navzdory různým protiimigračním zákonům zachováno, bylo značně omezeno. Kromě čistě soudní úrovně je byrokratický proces využíván také ke zpomalení a v konečném důsledku k odmítnutí toho, co by mohlo být považováno za platné žádosti.
Jako aktuální příklad lze uvést, že od invaze do Afghánistánu v roce 2001 přespávají desítky afghánských uprchlíků bez domova, kteří čekají na udělení politického azylu, v parku v Paříži poblíž vlakového nádraží Gare de l’Est. I když jejich požadavky nebyly dosud přijaty, jejich přítomnost byla nějakou dobu tolerována. Nicméně od konce roku 2005 nevládní organizace poznamenávají, že policie při raziích odděluje Afghánce od ostatních migrantů a vyhošťuje v charterech ty, kteří právě přijeli do Gare de l’Est vlakem a neměli čas podat žádost o azyl .
Právo na azyl ve Spojeném království
V 19. století udělilo Spojené království politický azyl různým pronásledovaným lidem, mezi nimiž bylo mnoho členů hnutí socialismu (včetně Karla Marxe atd.) S pokusem o bombardování Greenwichské královské observatoře v roce 1894 a obléháním Sidney Street v roce 1911 v souvislosti s propagandou skutkových anarchistických akcí byla omezena legislativa týkající se politického azylu.
Právo na azyl ve Spojených státech
Další informace: Politický azyl ve Spojených státech
Azyl je nabízen jako součást povinnosti Spojených států podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Protokolu o právním postavení uprchlíků z roku 1967. Primární výhodou pro takového žadatele o azyl je nárok na pracovní povolení (povolení k zaměstnání) pouhým podáním žádosti o azyl u U.S. Citizenship and Immigration Services (UCIS). K pozdějšímu zděšení velkého počtu těchto žadatelů však, pokud jejich tvrzení o pronásledování nejsou podložena pravými důkazy nebo důkazy, jsou tyto nároky nakonec zamítnuty a jsou umístěny do řízení o vyhoštění (deportaci) u imigračního soudu. Od data účinnosti zákona o ilegální imigrační reformě a odpovědnosti za přistěhovalce odhlasovaného v roce 1996 musí žadatel požádat o azyl do jednoho roku od vstupu, nebo mu to musí být znemožněno, pokud nenastanou určité výjimečné okolnosti. Některé případy azylu byly uděleny také na základě sexuální orientace nebo pohlaví, kdy kulturní normy domovské země vytvářejí a udržují podmínky, které činí život pro jednotlivce nebezpečným nebo nesnesitelným.
Od roku 2004 čekali příjemci politického azylu přibližně 14 let na získání statusu trvalého pobytu poté, co získali původní status asylee, kvůli ročnímu limitu 10 000 zelených karet pro tuto třídu jednotlivců. Nicméně v květnu 2005, podle podmínek navrhovaného urovnání hromadné žaloby Ngwanyia vs. Gonzales, podané jménem asylees proti USCIS, vláda souhlasila s poskytnutím dalších 31 000 zelených karet pro asylee během období končícího 30. září 2007. To je navíc k 10 000 zelených karet přidělených pro každý rok do té doby. To by mělo značně urychlit čekací dobu na zelené karty pro asylees. Tato záležitost je však poněkud sporná, protože uzákonění zákona REAL ID Act z roku 2005 (oddíl B amerického veřejného zákona 109-13 (H.R. 1268)) zrušilo strop na roční asylee zelené karty a v současné době asylee, který nepřetržitě pobývá v USA více než jeden rok v tomto statusu, má okamžitě dostupné číslo víza.