V psychoterapii je protipřenos stav, kdy terapeut v důsledku terapeutických sezení začne přenášet na pacienta vlastní nevědomé pocity terapeuta. Terapeut může mít například silnou touhu po tom, aby klientka dostala na univerzitě samé jedničky, protože jí klientka připomíná její děti v této fázi života a úzkosti, které terapeut v té době zažíval.
Kontransference je také někdy definována jako celé tělo pocitů, které má terapeut vůči pacientovi, a zahrnuje také případy, kdy terapeut doslova přebírá utrpení svého pacienta . V nejextrémnějších případech může vést k tomu, že terapeut přebírá neurózu nebo psychózu pacienta, jako jsou záchvaty paranoie nebo psychotické intervaly, ilustrované Jungem v případě schizofrenie.
Protipřenos je definován jako protiklad k přenosu, kdy osoba v terapii začne přenášet pocity (ať už pozitivní nebo negativní) na terapeuta. Například osoba v terapii se může začít dívat na terapeuta, jako by terapeut byla pacientova matka, přenášet své pocity ke skutečné matce na terapeuta. To je v psychoanalytické terapii považováno za pozitivní znamení, které ukazuje, že pacient dělá pokroky.
Emocionální zapojení terapeuta tímto způsobem může mít velmi zkreslující vliv na průběh terapie a mělo by být prodiskutováno v klinickém dohledu, aby bylo možné jeho účinky monitorovat a zmírňovat. Je také pravda, že účinky mohou být benigní
Eugene Kennedy ve svém díle On Becoming a Counselor uvádí, že kontrapřenos má potenciál být přítomen v jakémkoli poradenském vztahu . Uvádí, že je to často jedna z největších výzev, kterou musí nový poradce překonat, a i když neexistuje způsob, jak zcela překonat problém kontrapřenosu (protože jako lidé si všichni vytváříme názory na druhé), naučit se nenechat kontrapřenos ovlivnit poradenský vztah je klíčové. Mantra „only connect“ je často spojována s tímto efektem.
Kontransferenci lze také považovat za užitečný jev pro terapeuta, protože mu umožňuje získat vhled do druhů emocí a reakcí, které má klient často tendenci vyvolávat u druhých. Tímto způsobem je kontratransference vítaným jevem, který se může ukázat jako neocenitelný pro klinický vztah. Tímto způsobem je kontratransference spojena s psychoanalytickým konceptem projektivní identifikace, obranným mechanismem, ve kterém klient promítá a vyvolává svůj vlastní vnitřní prožitek v rámci klinického lékaře.
Souvisejícím pojmem je protirezistence, která zahrnuje terapeutické chování, které ovlivňuje terapeutický proces prostřednictvím takových „blokací“, jako je (nepřátelské) mlčení, pokus změnit téma nebo jinak zabraňující nežádoucím myšlenkám nebo pocitům vystoupat do popředí. Protilátka může vyplývat z kolaborace terapeuta s odporem pacienta zkoumat nebo pracovat přes nepříjemné problémy, ale může také pocházet výhradně od terapeuta. Příkladem může být terapeut s nadváhou, který důsledně odvádí stejně nadváhového klienta od diskusí o hubnutí.
Fenomén byl poprvé veřejně definován Sigmundem Freudem v roce 1910 („Budoucí perspektivy psychoanalytické terapie“) jako „výsledek vlivu pacienta na [lékařovy] nevědomé pocity;“, ačkoliv Freud si toho byl nějakou dobu v soukromí vědom a napsal Jungovi například v roce 1909 o potřebě „ovládnout ‚kontrapřenos‘, který je pro nás koneckonců trvalým problémem“. Freud uvedl, že jelikož je analytik sám člověkem, může snadno vpustit své emoce do klienta Protože Freud vnímal kontrapřenos jako čistě osobní problém analytika, málokdy se o něm veřejně zmiňoval, a činil tak téměř vždy ve smyslu „varování před jakýmkoli protipřenosem, který na něj čeká“ pro analytika, který „musí tento kontrapřenos v sobě rozpoznat a zvládnout ho“.
Potenciální nebezpečí analytikovy kontratransference – „V takových případech pacient představuje pro analytika předmět minulosti, na který se promítají minulé pocity a přání“ – se stalo široce přijímaným v psychodynamických kruzích, jak uvnitř, tak i bez psychoanalytického mainstreamu. Tak například Jung varoval před „případy kontratransference, kdy se analytik opravdu nemůže pustit pacienta… oba padají do stejné temné díry bezvědomí“. Podobně Eric Berne zdůraznil, že „Countertransference znamená, že nejen že analytik hraje roli ve scénáři pacienta, ale ona hraje roli v jeho… výsledkem je „chaotická situace“, o které analytici mluví“. Lacan opět uznal analytikovu „kontratransferenci… pokud bude znovu oživen, hra bude pokračovat, aniž by kdokoliv věděl, kdo vede“.
V tomto smyslu termín zahrnuje nevědomé reakce na pacienta, které jsou dány vlastní životní historií psychoanalytika a nevědomým obsahem; později byl rozšířen o nevědomé nepřátelské a/nebo erotické pocity vůči pacientovi, které narušují objektivitu a omezují účinnost terapeuta. Terapeut může mít například silnou touhu po tom, aby klient dostával samé jedničky na univerzitě, protože mu klient připomíná jeho děti v této fázi života a úzkosti, které terapeut v té době zažíval. I ve své nejvýhodnější formě by takový postoj mohl vést v nejlepším případě k „protipřenosovému léku“… dosaženému dodržováním a „falešným já“ potlačováním pacientových obtížnějších pocitů.
Dalším příkladem by mohla být terapeutka, které se nedostalo dostatečné pozornosti ze strany jejího otce, který vnímal jejího klienta jako příliš vzdáleného a měl mu to za zlé. V podstatě to popisuje přenos ošetřovatele na pacienta, což se označuje jako „úzká perspektiva“.
Paradigma konce dvacátého století
V poslední třetině století se objevila stále větší shoda na důležitosti „rozlišení mezi „osobní kontratransferencí“ (která má co do činění s terapeutem) a „diagnostickou odpovědí“ – která naznačuje něco o pacientovi…diagnostickou kontratransferencí“. Vzniklo nové přesvědčení, že „kontratransference může mít tak obrovskou klinickou užitečnost….Musíte rozlišovat mezi tím, co vám vaše reakce na pacienta říkají o jeho psychologii a tím, co pouze vyjadřují o vaší vlastní“. Vědomí rozdílu mezi „ neurotickou kontratransferencí – kterou…Fordham nazývá iluzorní kontratransferencí – osobní kontratransferencí nebo úzkou perspektivou – „[a] vlastní kontratransferencí “ přišlo (přes širokou škálu terminologických odchylek) na překročení jednotlivých škol. Hlavní výjimkou je, že pro „většinu psychoanalytiků, kteří sledují Lacanovo učení… kontratransference není pouze jednou z forem rezistence, je to konečná rezistence analytika“.
Současné chápání kontratransference je tedy obecně chápáno jako „společně vytvořený“ jev mezi ošetřovatelem a pacientem. Pacient tlačí ošetřovatele prostřednictvím transference do role shodné s pacientovým vnitřním světem. Konkrétní dimenze této role jsou však zabarveny vlastní osobností ošetřovatele. Countertransference může být terapeutickým nástrojem, když je ošetřovatelem zkoumána, aby se zjistilo, kdo co dělá a jaký význam má za těmito interpersonálními rolemi (Rozlišení interpersonálního světa objektu mezi sebou a mezi sebou). Nic v novém chápání samozřejmě nemění potřebu trvalého uvědomování si nebezpečí v úzké perspektivě – vážných rizik nevyřešených potíží s protipřenosem, které se odehrávají v rámci toho, co má být terapeutickým vztahem; ale „od tohoto okamžiku se na přenos a protipřenos pohlíželo jako na nerozlučnou dvojici…“totální situace““.
Vývoj v 21. století
Dalšími vývojovými tendencemi v současném století by mohlo být zvýšené poznání, že „většina reakcí proti přenosu je směsicí obou aspektů“, osobních a diagnostických, které vyžadují pečlivé rozpletení v jejich interakci; a možnost, že v dnešní době psychodynamičtí poradci používají proti přenosu mnohem více než přenos − „další zajímavý posun v perspektivě v průběhu let“. Jedním z vysvětlení druhého bodu by mohlo být, že protože „v terapii objektových vztahů…je vztah tak ústřední, „reakce proti přenosu“ jsou považovány za klíčové v pomoci terapeutovi pochopit přenos“, něco se objevuje v „post-kleiniovské perspektivě…[jako] Nedělitelná transferenceproti přenosu“.
Kontransference soustředěná na tělo
Irští psychologové na NUI Galway a University College v Dublinu začali nedávno měřit na těle soustředěnou kontratransferenci u ženských traumaterapeutek pomocí jejich nedávno vyvinuté ‚Egan and Carr Body Centred Countertransference Scale‘, šestnácti měření příznaků. Vysoká úroveň tělesné kontratransference byla od té doby zjištěna jak u irských traumaterapeutek, tak u klinických psychologů. Tento jev je také známý jako ‚somatická kontratransference‘ nebo ‚vtělená kontratransference‘ a vazby na zrcadlové neurony a automatickou somatickou empatii pro ostatní díky působení těchto neuronů byly hypotetické.