Jako dítě, které bylo svědkem rozpadu manželství svých rodičů, mohu z první ruky vyprávět o důsledcích nešťastného manželství. Všechno začíná tak klidně a krásně. V dřívějších dobách mého mládí mi dětství připadalo jako sen. Vzpomínám si na čiré nadšení a přijímání tolika lásky, že jsem nikdy nemusel o nic žádat nebo něco chtít, opravdu, protože láska zabírala celou mou mysl a čas.
Narodil jsem se ve venkovském ghettu. Vyrůstal jsem v přívěsu, v komunitě, kde jsem byl příbuzný doslova s každým. Dům mé babičky byl od mého vzdálený jen minutu chůze. Jednu minutu. 60 vteřin. Často jsem chodil k ní domů, jedl její výbornou kuchyni a poslouchal, jak mi zpívá, zatímco se mi z větráku na stropě točila hlava.
Moje matka byla zdravotní sestra. Každý den jezdila 45 minut do města do práce. Vždycky se snažila zachraňovat lidi. Na to, co dělal můj otec, si moc nevzpomínám. Když o tom teď přemýšlím, myslím, že to byl začátek jejich manželských problémů. I když skutečné problémy začaly, až když jsme se v roce 2008 přestěhovali do jiného státu.
Z mého otce se stal jiný člověk.
Důsledky nešťastného manželství, jak jsem je viděl, vypadají asi takto:
1. Paranoia a pocity neklidu
Takto to začíná. Bludy o velikosti, které se objeví téměř odnikud. Jakmile se pohádka, ve které jsem žil, zastavila, zdálo se, že všechno skončí. Všudypřítomná úzkost se začala projevovat velmi rychle. Všechno to začal můj otec. Začal být paranoidní, že ho matka podvádí. Nejspíš proto, že chodila do práce a dbala na normální život, zatímco on zůstával doma. Začal mně i mým sourozencům šeptat do uší lži. „Maminka má jiného muže“ „Už za mě nechce být vdaná“. Seděli jsme tam se zmatkem na rtech. „Proč?“ Ptala jsem se.
„Myslím, že už mě nemiluje,“ řekl by. Představte si, že je vám deset a slyšíte to. Mé mladší sestře bylo pět let. Bylo mi jí hrozně líto a upřímně řečeno, je mi jí líto dodnes. Toto otcovo našeptávání v nás všech vyvolávalo paranoiu a zmatek. Ani na vlastní matku jsem se nedokázala dívat stejně. Začala jsem přemýšlet, jestli matka mého otce skutečně podvádí a proč? Nebyla šťastná, když se vracela domů k nám a nechtěně i k němu? Pokaždé, když přišla pozdě z práce, přemýšlela jsem o tom, s kým tam byla a co dělala.
2. Výbušná obvinění a nízké sebevědomí
Pak následuje urychlené a bouřlivé obvinění ze všeho, co si žalobce vymyslí. Zpočátku byl můj otec prostě paranoidní, že ho matka podvádí, ale brzy ji začal obviňovat velmi hlasitě a dramaticky. Živě si vzpomínám na jednu noc po jedenácté hodině večer, kdy matka na otce křičela a on jí odpovídal řevem. Vzpomínám si, že jsem seběhl dolů, abych se podíval, co je to za povyk, a otec na mě zahřměl: „Jdi do svého pokoje!“ Na to jsem odpověděl: „Jdi do svého pokoje!“: „Přestaň křičet na mou matku“, což bylo u nás doma velkým zákazem a projevem neúcty. Neexistovalo žádné odmlouvání. Pak tedy obrátil svou pozornost na mě a strčil do mě. Na což se na něj moje matka rozzuřila. Stáhla jsem se zpátky nahoru a dál jsem celý ten debakl sledovala. Pro mou rodinu to znamenalo obrovskou zátěž a zásadně mě to změnilo. Přimělo mě to k tomu, že jsem se chtěl prát. A začal jsem bojovat i ve škole. Za výbuchy ve třídě, rvačky ve třídě a křik jsem dostával písemky a volali mě do ředitelny. Všeho, čeho jsem byl doma svědkem. Moje sebevědomí bylo skutečnou obětí a já jsem si nedokázala věřit. Nedokázal jsem se s dívkou domluvit slovně. Mým způsobem komunikace bylo psaní, protože jsem nechtěl ani dopustit, aby to bylo vnímáno tak, že někomu ubližuji.
Můj otec miloval pozornost. Manželské problémy mých rodičů vyvrcholily, když otec začal všechny mlátit a měl hlasité výbuchy emocí. Nejhorší bylo, když jednou vtrhl do mého pokoje a začal mě mlátit řemenem. Tento čin sám o sobě nebyl neobvyklý, protože jsem byl velmi zlobivé dítě, ale od nesčetných jiných případů se lišil tím, že nepřestal. V jednu chvíli jsem se svalila z postele a jeden z jeho úderů dopadl na mé genitálie a způsobil mi tu nejsilnější bolest, jakou jsem kdy v životě pocítila. Můj otec měřil 190 cm a vážil 200 kg a já měřil 190 cm a vážil 85 kg. Síla jeho švihu směrem dolů byla na mou křehkou postavu nevídaná. Poté pokračoval v demolování mého pokoje tak, že to vypadalo, jako by se tudy prohnalo tornádo. Donutil mě a mé sourozence, abychom to uklidili. Pil a vyváděl. Když jsme jeli na místo určení, zastavil auto, aby mohl křičet. Dokonce vystoupil z auta, aby mě nadzvedl.
4. Vina a obviňování alias odpovědnost
Pravděpodobně nejčastější vedlejší účinek manželských problémů pro děti. Můj otec nás všechny obviňoval z problémů v manželství. Konkrétně se však zaměřoval na mě. Známost plodí opovržení a celý život mi všichni říkali, že se podobám svému otci. Myslím, že natolik, že všechny ty části, které na sobě nenáviděl, viděl na mně a měl mi to za zlé. Vyčítal mi matčinu nevěru. A já jsem kvůli tomu trpěl. Začal jsem se cítit provinile za něco, na čem jsem neměl žádný podíl. Nutil mě cítit se zodpovědnou a hnal mě k odpovědnosti, když sloužil jako soudce, porota a kat mého následného doživotního trestu.
5. Nedostatek důvěry a nejistoty
Neúspěšné manželství mých rodičů ve mně a mých sourozencích vzbudilo nedůvěru. Mé sestře je nyní 16 let a stále má problémy s důvěrou v muže. Je mi 22 let a ve svých vlastních vztazích se přehnaně kompenzuji a dávám do toho všechno, jen abych se setkala s neúspěšnými pokusy. Také mám problémy s důvěrou při randění a někdy věřím, že mě můj protějšek podvádí. Nejistotu v nás všech vyvolalo sledování mých rodičů. Nikdy se necítím bezpečně, pokud nejsem sama. Není nikdo, kdo by mě zklamal.
6. Pocity beznaděje
Poté, co jsem byla tak silně zapletena do problémů svých rodičů, zanechalo to ve mně pocity beznaděje a nedůvěry v lásku. Vzpomínám si, že když jsem vyrůstal, rád jsem se díval na romantické filmy a fantazíroval o lásce. Jaké by to bylo být zamilovaný a být někým milován. A po třech neúspěšných vztazích se zdá, že to prostě není možné.
Důsledky sledování rozpadajícího se manželství se hluboce zakoření v dospělých i v dětech. Poté, co jsem opustila svého otce a žila s námi sama, jsem poslouchala, jak moje matka pláče dojetím, protože se oddala muži, o kterém si myslela, že jí bude navždy. Vím, že si to vyčítá a je rozpolcená, protože se do něj zamilovala a teď ho nesnáší, ale ví, že kdyby to neudělala, nikdo z nás by neexistoval. Cítím se tak provinile, že jsem neudělala víc a neochránila svou rodinu dřív. Nakonec jsem se tomu postavila, ale mám pocit, že mi to dávají za vinu. Viním také svého staršího bratra, že byl po celou dobu velmi pasivní. Měl nás všechny chránit a neudělal nic. Samozřejmě viním i svého otce, že se choval hloupě a nedokázal nám všem jít dobrým příkladem. Jsem stále velmi úzkostlivá a nejistá. Pořád se chci hádat. Jediné verze skutečné lásky, které mám pocit, že jsme viděli, byly v televizi. Myslím, že všichni jsme náladoví a bojujeme s depresemi. Následky sledování rozpadajícího se manželství se hluboce zakoření v dospělých i v dětech.
Uzdravení se dostaví, ale bude to trvat dlouho. Tak dlouho, dokud toxické prostředí nepřestane existovat. Každý se musí vědomě rozhodnout, že ho nechá odejít. To může přijít mnoha různými způsoby a pro každého znamená něco jiného. Nechat jít znamená, že si uvědomíte, že to, co se stalo, se skutečně stalo, a uvědomíte si, že vás to změnilo. Není cesty zpět. Nezabývejte se tím, co se stalo. Je možné jít pouze kupředu a růst. Všem, kteří jsou produktem nešťastného manželství svých rodičů: Zřekněte se a doplňte. Vzdejte se vlivu, který na vás trauma má, a doplňte svou duši uměním. Hraji a skrze to vyprávím příběh své rodiny. Vše, co potřebujete k tomu, abyste byli lepší, je ve vás. Musíte jen sáhnout do hloubky a využít to.