Fakt č. 1: Statistiky nepotvrzují obvinění
Spekuluje se, že střelec z Texasu byl duševně nemocný. Tyto domněnky vyslovují všichni, od soukromých osob po úředníky a dokonce i jednotlivci z celého světa. Je to však správné? Existují údaje, které ukazují, že osoby s duševním onemocněním jsou exponenciálně spojeny s trestnými činy masové střelby? Dlouhá a krátká odpověď na tuto otázku zní: ne. Neexistují žádné podstatné důkazy o tom, že by lidé s duševním onemocněním měli větší pravděpodobnost spáchat podobné zločiny. Ve skutečnosti byly nalezeny důkazy o opaku. Národní centrum pro biotechnologické informace (National Center for Biotechnological Information, NCBI) uvádí zhruba 4 %. Tato statistika ve skutečnosti hovoří o všech násilných trestných činech jako celku, nejen o masové střelbě.
Abychom tedy shrnuli první skutečnost, bylo provedeno několik studií a expedic zaměřených na zjišťování údajů. Shoda panuje v tom, že 96 % všech násilných trestných činů v Americe páchají lidé, kteří NEMĚLI duševní poruchu.
Fakt č. 2: Svalování viny za masové střelby na osoby s duševní poruchou nic nepřináší
Na základě výše uvedené statistiky lze usoudit, že vyzdvihování duševních nemocí v jedné větě s masovou střelbou nemá žádný smysl. Jediné, čeho se tím skutečně dosáhne, je pokračující stigmatizace světa duševních nemocí. Vykresluje osoby s duševním onemocněním jako násilnické jedince, kterých je třeba se bát, nebo je dokonce umístit do ústavu. Termín „duševní nemoc“, pokud je používán v tomto smyslu, je příliš vágní. Nechává věci otevřené a umožňuje lidem číst mezi řádky. I kdybychom se zaměřili na 4 %, stále ignorujeme zbylých 96 %, a to se opět týká všech násilných trestných činů. Těch, kteří jsou duševně nemocní a páchají masovou střelbu, je ještě menší procento.
Fakt č. 3: Osoby s duševní poruchou jsou častěji obětí, nikoli pachatelem
Osoby se schizofrenií nebo jinými závažnými duševními chorobami se často vyznačují tím, že jsou sociálně uzavřené. To však není totéž jako být společenským vyděděncem nebo „samotářem“. Obojí znamená odstrčení ze strany společnosti, nikoli vědomé rozhodnutí samotného člověka. Ve skutečnosti bylo zjištěno, že u osob se závažným duševním onemocněním je o 65 až 130 % vyšší pravděpodobnost, že se stanou obětí násilného trestného činu. Pachatelem bude, statisticky vzato, někdo bez diagnózy duševní nemoci a může to být dokonce připsáno „ojedinělému incidentu“. Ojedinělý vnucuje představu, že k těmto typům událostí dochází jen výjimečně, což, jak jsme právě zjistili, vůbec není pravda.
Fakt č. 4: Duševní onemocnění je neustále využíváno jako obětní beránek
Jak je patrné z prvního odstavce tohoto článku, panuje přesvědčení, že s masovým střelcem musí být něco v nepořádku. Často se setkáváme s komentáři, které hovoří o „nemoci“ pachatele jako o způsobu, jak vysvětlit jeho činy. To může pramenit z lidské potřeby snažit se tyto věci pochopit. Většina z nás si nedokáže představit, že by vešla do obchodního centra, školy nebo kostela a prostě tam začala střílet. Protože si to nedokážeme představit, rozhodneme se pak, že ti, kteří to dělají, musí být velmi nepodobní nám. Chceme, aby existoval nějaký rozhodující faktor, jak by jiná lidská bytost mohla způsobit takový masakr.
Tato potřeba najít na střelci něco „špatného“ může mít jednoduché vysvětlení. Vadí nám, že střelec může vypadat nebo se jevit „normálně“ a stejně jako my. Tak moc chceme, aby tu byl nějaký rozdíl, že jako ten velký rozdíl přeskočíme na rasu nebo náboženství. Co se však stane, když střelec vypadá a jedná stejně jako my? Odtud pramení argument o duševní nemoci.
Fakt č. 5: Kovová nemoc mezi ně nepatří.
Pokud jde o masovou střelbu a násilné trestné činy, existují tzv. prediktivní faktory. Na vrcholu tohoto seznamu prediktivních faktorů jsou například zneužívání v dětství a zneužívání alkoholu. Dalším faktorem, o kterém se hovoří, je přístup ke zbrani v emočně vypjatých situacích. Existují i další, ale duševní onemocnění mezi ně nepatří, čistě proto, že statistiky jeho zařazení na seznam nepodporují.
Je zcela normální, že chceme najít důvod masové střelby a podobných událostí. Chceme pochopit, jak je možné, že lidé tak neberou ohled na lidský život. Vidíme, že někdy jde o domácí násilí, zatímco jindy se jedná o nespokojeného zaměstnance. V některých případech má pachatel pocit, že mu bylo nějakým způsobem ublíženo. Zatímco v jiných šlo o dlouho hnisající problém, který nakonec skončil velmi tragicky. Nakonec, bez ohledu na to, jaké informace chceme získat, se možná budeme muset smířit s tím, že neexistuje jednoznačný důvod. V tomto ohledu nemůžeme na věci jen tak plácnout nepodložená tvrzení jen proto, že zoufale hledáme odpovědi.
5 škodlivých mýtů o duševních nemocech
Kozart , Michael. „Sonoma Medicine.“ North Bay County Medical Societies , Sonoma Medicine , 2016, www.nbcms.org/about-us/sonoma-county-medical-association/magazine/winter-2016-mental-health-feature-articles-mass-shootingsbrthe-myth-of-mental-illness-and-violence.aspx?pageid=787&tabid=747. Získáno 6. listopadu 2017
Metzl, Jonathan M. a Kenneth T. MacLeish. „Mental Illness, Mass Shootings, and the Politics of American Firearms“ (Duševní choroby, masové střelby a politika amerických střelných zbraní). American Journal of Public Health, American Public Health Association, únor 2015, www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4318286/. Získáno 6. listopadu 2017.
Rai, Tage. „Mýtus, že duševní nemoc způsobuje masové střelby.“ Behavioral Scientist, Behavioral Scientist, 16. 10. 2017, behavioralscientist.org/myth-mental-illness-causes-mass-shootings/. Získáno 6. listopadu 2017.