Emoce jsou univerzálním jevem, nicméně jsou ovlivněny kulturou. Zatímco některé emoce jsou univerzální a jsou prožívány podobným způsobem jako reakce na podobné události ve všech kulturách, jiné emoce vykazují značné kulturní rozdíly v událostech, které jim předcházely, ve způsobu jejich prožívání, v reakcích, které vyvolávají, a ve způsobu, jakým jsou vnímány okolní společností.
Kulturní studia emocí
Kulturní studia emocí vycházejí z antropologie, sociologie a psychologie. První popisy emocí z kulturní perspektivy byly etnografické a popisovaly emoce jako idiosynkratické. Výzkumníci jako Margaret Meadová, Gregory Bateson a Jean Briggsová popisovali jedinečné emoční jevy a zdůrazňovali, že emoce jsou kulturně determinované. Briggsová například žila mezi Inuity z kmene Utku a popsala společnost, kde se hněv a agrese téměř nevyskytují, navzdory běžné západní představě, že hněv je primitivní univerzální emoce. Přestože tyto etnografické studie poukazují na značné kulturní rozdíly, nelze z nich vyvodit žádné obecné závěry ohledně toho, jaké kulturní aspekty ovlivňují emoce nebo na jaké úrovni je kultura ovlivňuje. Může se například stát, že stejné emoce prožívají všichni lidé, avšak události, které je vyvolávají, nebo reakce, které vyvolávají, se v jednotlivých kulturách liší.
V 70. letech minulého století psycholog Paul Ekman ukázal, že navzdory některým idiosynkratickým rozdílům jsou základní emoce převážně biologické, a proto jsou univerzální, vyjadřované a vnímané podobným způsobem ve všech kulturách. Těmito emocemi jsou hněv, strach, smutek, štěstí a znechucení.
Existují důkazy, které podporují oba tyto názory na emoce. Teorie, které považují emoce za kulturně podmíněné, obvykle zdůrazňují aspekty související se sociálním prostředím: předcházející situace, zjevné chování a kulturně specifické způsoby myšlení a mluvení o emocích. Teorie, které považují emoce za univerzální, se naproti tomu zaměřují spíše na jednotlivé prvky emocí, jako je například výraz tváře.
Novější studie o kultuře a emocích využívají nástroje sociální psychologie k nalezení obecných kulturních principů, které ovlivňují emoce. Tyto studie často vycházejí z klasifikace kultur podle určitých hodnot, jako jsou hodnoty navržené Hofstedem nebo výzkumným projektem GLOBE vedeným Robertem Housem.
Základy kulturních rozdílů
Způsob, jakým člověk vnímá sám sebe ve vztahu k okolnímu lidskému prostředí, ovlivňuje jeho emocionální svět. Kolektivistické kultury zdůrazňují základní vzájemnou spřízněnost jedinců, například tím, že si cení pozornosti k druhým, zapadnutí do kolektivu a harmonické vzájemné závislosti s nimi. Já v kolektivistických kulturách je tedy vzájemně závislé a jedinec se zaměřuje převážně na svůj vztah ke členům in-group nebo k in-group jako celku. V individualistických kulturách naopak jedinci zastávají nezávislý pohled na sebe sama a snaží se udržet svou nezávislost na ostatních tím, že se věnují sami sobě a objevují a vyjadřují své jedinečné vnitřní vlastnosti.
Subjektivní vs. objektivní emoce
Pohled na sebe sama jako na nezávislého člověka v individualistických kulturách vede k vnímání emocí jako jedinečné osobní zkušenosti. Emocionální realita je proto chápána jako subjektivní: očekává se, že různí lidé budou mít různý emocionální svět a že budou na stejné prožitky reagovat různým způsobem. Naopak v kolektivistických kulturách jsou emoce prožívány ze vztahů. Odrážejí spíše vnější než vnitřní svět, a jsou proto brány jako objektivní: předpokládá se, že všichni lidé prožívají v dané sociální situaci stejné emoce.
Konstruování sebe sama ovlivňuje osobní emocionální prožívání. Potřeba posílit vlastní já a jeho nezávislost v individualistických kulturách vede k převaze emocí, které zdůrazňují jedinečnost a oddělenost jedince. V kolektivistických kulturách se emoce vztahují spíše ke vztahům s ostatními a k vhodnosti jedince pro jeho sociální prostředí. Stejná situace tedy může vést k odlišným emocím v kolektivistických a individualistických kulturách. Ve výzkumu, který provedl Mesquita (2001), bylo zjištěno, že úspěchy spojené s vyšším vzděláním v Turecku (kolektivistická kultura) vedly k hrdosti v důsledku cti, kterou přinesly rodině, zatímco v Holandsku (individualistická kultura) vedly podobné úspěchy k sebeuspokojení a spokojenosti.
Kulturní normy pro emoce
Pro různé aspekty emocí existují společenské normy.
Zatímco individualistické kultury jsou volné, pokud jde o pravidla projevování (člověk může vyjadřovat své pocity podle momentální potřeby), normy pro pravidla pozitivního cítění jsou v individualistických kulturách velmi přísné. Podle těchto norem by měl být člověk šťastný a usilovat o štěstí, a pokud šťastný není, znamená to, že se mu nepodařilo dosáhnout životních cílů. V kolektivistických kulturách, jako je Čína, jsou pravidla pro pozitivní pocity spíše volnější: neexistují žádná přísná očekávání ohledně toho, jak by se člověk měl obecně cítit. Pravidla projevování jsou však mnohem přísnější: existují určitá očekávání ohledně toho, jak by měl člověk své pocity v daném kontextu projevovat. Například konfuciánské kultury považují projevování emocí – jak pozitivních, tak negativních – za možné ohrožení společenského řádu. Z toho vyplývají normy neprojevování osobních emocí. Člověk může cítit, co se mu zlíbí, pokud to nedává najevo.
Kulturní vliv na emocionální aspekty
Kultura a životní spokojenost
Stud a kultura v pracovním kontextu
Problémy mezikulturního výzkumu emocí
Při snaze porovnávat emoce mezi různými kulturami existuje několik problémů.