Dr. Jennifer Sweetonová je licencovaná klinická psycholožka a celostátně známá řečnice v oblasti léčby traumat. Její blog na serveru Psychology Today obsahuje příspěvky o traumatu, stresu, emoční regulaci, odolnosti, štěstí a pohodě a dalších tématech. Je také zakladatelkou a výkonnou ředitelkou neziskové organizace Workings of Wellbeing.
Nejprve bych vám chtěl poděkovat za váš čas. Vidím, že jste absolventkou Stanfordovy univerzity a licencovanou klinickou psycholožkou, která se specializuje na posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD), ženské problémy a využití neurověd v psychoterapii. Co vás inspirovalo ke studiu těchto témat?
To je těžká otázka! Cesta mé kariéry nebyla lineární ani předvídatelná. Na vysoké škole jsem studoval výpočetní techniku a věřil jsem, že se stanu programátorem. Zájem o programování mě přivedl ke kvantitativní psychologii, pak ke kognitivní psychologii a odtud se mé zájmy rozšířily na neurovědy, matematiku, filozofii, feministickou teorii a psychologii (v širším slova smyslu). Nakonec jsem vystudovala kognitivní psychologii a francouzštinu (miluji jazyky!) a šla jsem na postgraduální studium afektivní neurovědy, což je studium emocí v mozku. Během postgraduálního studia jsem si uvědomila, že chci nějak uplatnit to, co jsem se o mozku naučila, a to mě přimělo ke studiu klinické psychologie. To se mi skvěle hodilo, protože jsem schopna aplikovat výzkum mozku na psychoterapii a převádět výsledky výzkumu do léčebných postupů a intervencí, které pomáhají lidem měnit jejich mozek.
Co se týče rozhodnutí specializovat se na traumatologii, nemyslím si, že jsem se pro ni rozhodl záměrně v nějaké konkrétní době. Vzpomínám si, jak mi během postgraduálního studia jeden profesor řekl, že jsem „stvořená pro trauma“, což mě tehdy z nějakého důvodu překvapilo. Teprve na konci postdoktorského studia jsem se rozhodla, že se budu skutečně věnovat traumatu a ženské problematice, a to poté, co mě některé osobní a profesní zkušenosti přesvědčily, že právě těmto tématům se chci věnovat. Jsem velmi vděčná za všechny zkušenosti, které mě dovedly tam, kde jsem teď!
Jste také ředitelem neziskové organizace Workings of Wellbeing. Jaké je poslání této organizace?
Workings of Wellbeing je nezisková organizace, která se věnuje výuce praktických a dostupných dovedností pro zlepšení pohody jednotlivců, skupin a organizací. Tvoří ji odborníci na duševní zdraví žijící po celých USA.
Váš článek „This Is Your Brain on Trauma“ byl skvělým čtením. Specializujete se na posttraumatickou stresovou poruchu; mohl byste našim čtenářům poskytnout jakousi základní definici toho, co je to traumatická událost?
Uvedl jste, že ne u každého člověka, který zažije traumatickou událost, se vyvine posttraumatická stresová porucha. Existují určité typy lidí/osobností, které jsou náchylnější k rozvoji posttraumatické stresové poruchy než jiné?
Existují rizikové faktory, které činí člověka náchylnějším k rozvoji posttraumatické stresové poruchy po traumatické události, a ochranné faktory, které mohou chránit před pozdějším vznikem posttraumatické stresové poruchy. Rizikové faktory mohou být environmentální (např. vystavení traumatům v minulosti a jejich závažnost), demografické (ženy jsou ohroženy více než muži), biologické (jedinci s vyšší klidovou srdeční frekvencí), kognitivní (např. opožděný vývoj v minulosti) nebo rodinné. Kromě toho může předchozí psychiatrická anamnéza činit jedince náchylnějším k rozvoji PTSD po traumatu a způsob, jakým jedinec reaguje v době traumatu, ho může rovněž učinit zranitelným vůči PTSD (pokud například zažívá freezingovou reakci a disociaci). Existuje však také několik ochranných faktorů, které mohou pomoci člověka proti následkům traumatu očkovat. K ochranným faktorům patří sociální podpora, schopnost zvládat trauma a přístup k lékařským a psychiatrickým službám. Nejdůležitější z nich je sociální podpora!
Uvedl jste, že vyšší oblasti mozku, jako je prefrontální kůra (centrum myšlení) a přední cingulární kůra (centrum emoční regulace), jsou v traumatizovaném mozku nedostatečně aktivovány. Proč se podle vás tyto důležité korové oblasti oslabují zdánlivě v době, kdy je to nejvíce potřeba?
Na tuto empirickou otázku je těžké s jistotou odpovědět, ale víme, že když se amygdala (nazývaná „kouřový alarm“ nebo „centrum strachu“ v mozku) aktivuje, mimo jiné otupí nebo dokonce zcela vypne prefrontální kůru („centrum myšlení“) a cingulát („centrum regulace emocí“). Jinými slovy, když pociťujete stres, strach nebo rozrušení, centrum strachu v mozku začne potlačovat činnost center myšlení a regulace emocí v mozku, což ztěžuje jasné myšlení a dobré fungování. U posttraumatické stresové poruchy pozorujeme nadměrnou aktivaci amygdaly a potlačené fungování prefrontální kůry a cingulátu! Léčba PTSD se tedy musí zaměřit na opětovnou regulaci amygdaly a její snížení, aby se mohla znovu aktivovat centra pro myšlení a regulaci emocí. Když k tomu dojde, je člověk schopen se lépe soustředit, řešit problémy, jasně myslet, navazovat kontakty s ostatními a být pozorný.
Ve svém článku jste uvedl, že přibližně 50 % populace zažije během svého života nějakou traumatickou událost. Můžeme se nějak chránit před životními traumaty a předcházet vzniku posttraumatické stresové poruchy?
Ano. Doporučujeme si osvojit každodenní rutinu všímavosti. Chcete-li regulovat činnost amygdaly a udržet aktivovanou prefrontální kůru a cingulární kůru, zkuste do ranní rutiny zařadit krátké (5-10minutové) cvičení bráničního dýchání. Kromě toho se každý den věnujte také cvičení založenému na meditaci (stačí 5-10 minut). Meditace posilují prefrontální kůru a cingulát a integrují fungování těchto dvou oblastí tak, aby mohly spolupracovat při řešení problémů. Brániční dýchání působí zdola nahoru, skrze tělo, aktivuje bloudivý nerv a deaktivuje amygdalu. Vytvoření mozku, který je „těžký shora“, což znamená, že jeho aktivace jsou silnější ve vyšších, korových oblastech (jako je prefrontální kůra) ve srovnání s mozkem strachu, vám může pomoci lépe se vyrovnat se stresory, když nastanou.
Kromě toho je třeba si uvědomit, že lidé způsobují mnoho traumat. Myslím si, že je nutné mít na trauma širší pohled. Stejně jako se musíme zaměřit na pomoc osobám, které trauma přežily, při jejich uzdravování, musíme zaměřit úsilí také na řešení sociálních a systémových příčin traumatu ve společnosti. Jak říká staré feministické tvrzení: „Osobní je politické.“ Problém není v tom, že bychom v průběhu života zažívali izolované, nesouvisející traumatické události, ale spíše v tom, že existují systémy útlaku, které trauma udržují a pravděpodobně budou udržovat, dokud/pokud nebudou odstraněny. Příklady zahrnují rasismus, sexismus, cisgenderismus, třídní a heterosexismus, ageismus, ableismus, kolonialismus a další -ismy. Pokud jsme odhodláni snižovat trauma a pomáhat lidem, musíme si tyto -ismy uvědomit, zkoumat způsoby, jakými k nim můžeme přispívat, a být ochotni proti nim zakročit.
Co byste poradil těm, kteří se potýkají s traumatem, ale možná se zdráhají vyzkoušet tradiční psychoterapii nebo si ji nemohou dovolit?
Vyhledejte sociální podporu. Pokud má člověk jen jeden nebo dva pozitivní sociální vlivy, může mu to výrazně pomoci v uzdravení.
Pokud vás chce někdo kontaktovat, jaký je nejlepší způsob?
Nejlépe se se mnou spojíte prostřednictvím mých webových stránek na adrese www.jennifersweeton.com.