Už jste někdy viděli štěně, které šlo po ulici a bylo tak roztomilé, že vás nutilo kleknout si na kolena a stisknout ho? Nebo dítě tak rozkošné, že jste ho museli štípnout do tváře a zakvílet „ty jsi tak roztomilý, že bych tě hned snědla“? To jsou oba příklady průměrných reakcí na to, co je všeobecně považováno za roztomilé; je však snadné vidět, že v těchto činech, tj. mačkání, štípání a hlasové touhy po konzumaci masa, se skrývá určitá agrese.
Nový výzkum dvou psychologů z Yaleovy univerzity zkoumal tento fenomén agrese tváří v tvář ohromující roztomilosti a výstižně jej označil za „agresi roztomilosti“. Rebecca Dyerová a Oriana Aragonová při svém výzkumu použily tři různé sady diapozitivů, na nichž byla zobrazena buď zvířata označená jako roztomilá, legrační, nebo normální. Poté požádaly účastníky, aby se dívali na uvedené prezentace a drželi přitom listy bublinkové fólie. Dyer a Aragonová použili tyto listy bublinkové fólie k simulaci a nebo zmírnění agresivní touhy lidí mačkat/držet roztomilé věci. Bylo zjištěno, že účastníci, kteří sledovali prezentaci s roztomilými zvířaty, praskli více bublin na svém listu než ti, kteří sledovali zábavná nebo normální zvířata. To je v souladu s definicí „roztomilosti agrese“.
Zdá se mi však trochu přitažené za vlasy přirovnávat praskání bublinek na bublinkové fólii k touze zmáčknout něco, co označujeme za roztomilé. Navíc, i když se zdá, že jejich výzkum prokázal souvislost mezi agresivitou a roztomilostí, nenabídli žádnou jednoznačnou odpověď na otázku, proč k tomuto jevu dochází. Čím to tedy je, že tváří v tvář „roztomilosti“ nás všechny přepadne nutkání k agresi? Mohlo by to souviset s naší touhou chránit také věci, které považujeme za roztomilé? Nebo je to prostě jen přetížení emocemi, které nás nutí reagovat agresí. Zatím se zdá, že tyto otázky zůstanou jako námět k přemýšlení.
Můj podcast na toto téma si můžete poslechnout zde:
Nelson, R. J., & Trainor, B. C. (2007). Neurální mechanismy agrese. Nature Reviews Neuroscience, 8, 536-546. doi:10.1038/nrn2174.