Hnutí spotřebitelů/přeživších/bývalých pacientů, známé také jako Hnutí uživatelů/přeživších, odkazuje na různorodé sdružení jednotlivců (a organizací, které je zastupují), kteří jsou v současné době „konzumenty“ (klienty) služeb duševního zdraví, nebo kteří se považují za „přeživší“ služeb duševního zdraví, nebo kteří se jednoduše označují za „bývalé pacienty“. Hnutí je spojováno s kampaní za zlepšení služeb duševního zdraví, a zejména za větší posílení postavení a možnost volby. Společnými tématy jsou „odmlouvání moci psychiatrie“, ochrana a obhajoba práv a sebeurčení. Aktivisté v tomto hnutí sice mohou sdílet kolektivní identitu, ale lze na ně pohlížet jako na uzákonění jejich zájmů v kontinuu od konzervativního k radikálnímu, podle jejich postavení ve vztahu k psychiatrické léčbě a relativní úrovně odolnosti a patientu.[1]
Moderní svépomocné a obhajovací hnutí v oblasti služeb duševního zdraví se rozvinulo v sedmdesátých letech. Existují však záznamy o bývalých psychiatrických pacientech v 19. století, kteří pracovali na změně zákonů a veřejných politik. Například Elizabeth Packardová, zakladatelka Společnosti pro boj proti choromyslným, od roku 1868 vydala řadu knih a brožur popisujících její zážitky z blázince v Illinois, kam ji manžel nechal zavřít. O několik desítek let později založil další bývalý psychiatrický pacient Clifford W. Beers Národní výbor pro duševní hygienu, z něhož se posléze stala Národní asociace pro duševní zdraví. Beers se snažil zlepšit tíživou situaci jednotlivců, kterým byla poskytována veřejná psychiatrická péče, zejména těch, kteří byli hospitalizováni ve státních ústavech. Jeho kniha Mysl, která se našla sama (1908) popisovala jeho zkušenosti s duševními chorobami a léčbu, s níž se setkával v psychiatrických léčebnách. Beersova práce, včetně jeho knihy Mysl, která se našla sama (1908), podnítila zájem veřejnosti o péči a léčbu lidí s duševním onemocněním.
Ve čtyřicátých letech skupina bývalých psychiatrických pacientů založila organizaci We Are Not Alone (WANA). Jejich cílem bylo pomoci ostatním zvládnout obtížný přechod z nemocnice do komunity. Jejich úsilí vedlo k založení Fountain House, psychosociální rehabilitační služby pro lidi opouštějící státní psychiatrické ústavy.
V padesátých letech došlo k nástupu a rozšíření lobotomie a šokových terapií. Ty byly spojeny s vážnými obavami a velkým odporem na základě základní morálky, škodlivých účinků nebo zneužití. V šedesátých letech se začaly široce používat psychiatrické léky, které také vyvolaly spory týkající se nežádoucích účinků a zneužití. S tím souvisel také odklon od velkých psychiatrických ústavů ke komunitním službám, které někdy posilovaly uživatele služeb. V šedesátých letech se do popředí dostalo antipsychiatrické hnutí, které hlasitě zpochybnilo základní nároky a postupy mainstreamové psychiatrie.
V 70. letech vzniklo hnutí za práva žen, gayů a osob se zdravotním postižením. V této souvislosti začali bývalí duševně nemocní organizovat skupiny se společnými cíli, kterými byly boj za práva pacientů a proti nucenému léčení, stigmatizaci a diskriminaci a často podpora peer-run služeb jako alternativy k tradičnímu systému duševního zdraví. Na rozdíl od profesionálních služeb duševního zdraví, které byly obvykle založeny na lékařském modelu, byly peer-run služby založeny na principu, že jednotlivci, kteří sdíleli podobné zkušenosti, mohou pomoci sobě i sobě navzájem prostřednictvím svépomoci a vzájemné podpory. Mnoho jedinců, kteří organizovali tyto rané skupiny, se identifikovalo jako přeživší z psychiatrie. Jejich skupiny měly názvy jako Insane Liberation Front a Network Against Psychiatric Assault. Vnímali systém duševního zdraví jako destruktivní a znevýhodňující.
V 80. letech začali jednotlivci, kteří se považovali za konzumenty služeb duševního zdraví, organizovat svépomocné/obhajovací skupiny a peer-run služby. I když sdílely některé cíle dřívějšího hnutí, spotřebitelské skupiny neusilovaly o zrušení tradičního systému duševního zdraví, který považovaly za nezbytný. Místo toho ho chtěly reformovat. Spotřebitelské skupiny povzbuzovaly své členy, aby se o systému duševního zdraví dozvěděli co nejvíce, aby mohli získat přístup k nejlepším dostupným službám a léčbě.
Příjemci služeb duševního zdraví požadovali kontrolu nad vlastní léčbou a začali mít vliv na veřejný systém duševního zdraví. Často propagovali model obnovy. Ať už se považovali za konzumenty nebo přeživší, aktivisté požadovali hlas a možnost volby.
Ve Spojených státech se počet vzájemných podpůrných skupin v oblasti duševního zdraví (MSG), svépomocných organizací (SHO) (provozovaných spotřebiteli a/nebo rodinnými příslušníky zabývajícími se duševním zdravím) a služeb provozovaných spotřebiteli (COS) nedávno odhadoval na 7467. [1]
Hnutí může dát přednost označení „přeživší“ před označením „spotřebitel“, přičemž více než 60 procent skupin bývalých pacientů se hlásí k podpoře anti-psychiatrického přesvědčení a považují se za „přeživší psychiatrie“. [2]
Dochází k pokusům aplikovat spotřebitelské koncepty na venkovské i městské oblasti [3]
Existuje určitá odchylka mezi pohledem na hnutí spotřebitelů/pozůstalých pocházející z psychiatrie, antipsychiatrie nebo samotných spotřebitelů/pozůstalých[4][5]