Akrasia, občas transliterovaná jako acrasia (z řečtiny „chybí velení (nad sebou samým)“) je stav jednání proti vlastnímu lepšímu úsudku.
Psychologové si dobře uvědomují, že někteří lidé jsou schopni odložit uspokojení více než jiní; to znamená, že někteří lidé jsou schopni odmítnout malou odměnu nyní kvůli větší odměně později. Otázkou je, proč by tomu tak mělo být.
Problém sahá přinejmenším až k Platónovi. Sokrates (v Platónově Protagorovi) se ptá, jak je to přesně možné – pokud někdo hodnotí akci A jako nejlepší postup, proč by dělal něco jiného než A?
Donald Davidson vidí problém jako jeden z smíření následující zdánlivě nekonzistentní triády:
Davidson řeší problém tím, že když lidé jednají tímto způsobem, dočasně věří, že horší postup je lepší, protože neučinili všestranně uvážený úsudek, ale pouze úsudek založený na podmnožině možných úvah.
Jiným vysvětlením je, že existují různé formy motivace, které mohou být ve vzájemném konfliktu. V průběhu věků mnozí identifikovali konflikt mezi rozumem a emocemi, což by mohlo vést k domněnce, že člověk by měl dělat A spíše než B, ale přesto nakonec chce dělat B více než A.
Velká část filozofické literatury považuje akrasii za totéž, co slabost vůle. Takže například kuřačka, která chce přestat – ale nemůže – jedná proti svému lepšímu úsudku (že přestat kouřit je nejlepší) kvůli slabé vůli. Pár jich ale tuto vazbu zpochybnilo. Richard Holton například vidí slabost vůle jako tendenci revidovat svůj úsudek o tom, co je nejlepší, až příliš snadno. Takže kuřačka může mít v jednu chvíli pocit, že by to měla vzdát, ale v jinou chvíli, že radost z kouření převažuje nad riziky a kolísá mezi úsudky tam a zpět. Taková osoba má slabou vůli, ale nejedná akraticky.
Podle tohoto názoru je také možné jednat proti svému lepšímu úsudku, ale bez slabosti vůle. Člověk by mohl například usoudit, že mstít se vrahovi je nemorální i neprozíravé, ale přesto se rozhodnout, že se pomstí, a nikdy před tímto rozhodnutím necouvnout. Takový člověk se chová akraticky, ale neprojevuje slabost vůle.