V psychologii se amnézií z dětství rozumí neschopnost lidí vzpomenout si na své nejranější zážitky z dětství. Dětská amnézie je známá již po staletí, ale o povaze a příčinách tohoto jevu se v psychologii diskutuje již od konce 19. století. Sigmund Freud teoreticky předpokládal, že k dětské amnézii dochází, když mladá mysl blokuje nevhodné dojmy nebo emocionální traumata, což považoval za univerzální lidskou zkušenost. Jen málo moderních vědců, kteří se zabývají vývojem člověka, považuje toto vysvětlení za věrohodné a dětská amnézie zůstává do jisté míry paradoxem: mysl kojenců a malých dětí zvládá spoustu nových dojmů a je zdatná v učení, a přesto se zdá, že dlouhodobé vzpomínky se vytvářejí až po dokončení některých základních vývojových fází mozku.
Dětskou amnézií se poprvé zabývali na konci 19. století Freud, G. Stanley Hall a další. Od té doby bylo zjištěno, že si lidé bez ohledu na věk nemohou vzpomenout na své nejranější dětství. Bylo provedeno mnoho studií, jejichž cílem bylo změřit hraniční věk. Individuálně se nejranější vzpomínky lidí mohou pohybovat v rozmezí od dvou do sedmi let, přičemž průměrný věk žen je dřívější než věk mužů.
Definovat a zkoumat nejstarší vzpomínky je problematické. Subjekty často slyšely o svém dětství příběhy, které se mísí s jejich skutečnými vzpomínkami a znesnadňují rozlišení toho, co si skutečně pamatovaly. Často také není možné potvrdit nejranější vzpomínku subjektu; z tohoto důvodu byly při experimentech při zjišťování nejranějších možných vzpomínek použity vzpomínky, jako je narození mladšího sourozence.
Rozlišují se „sporadické vzpomínky“ a „autobiografické vzpomínky“, přičemž ty druhé jsou součástí osobního „vyprávění“ života. Také událost, na kterou se často vzpomíná, mohou rodiče a blízcí dítěte nacvičovat, takže vzpomínky před touto dobou nebo po ní mohou být zapamatovány nebo zapomenuty.
Pomocí metod, které umožňují zkoumat dětskou paměť (např. testování kopání v reakci na mobilní telefon zavěšený nad postýlkou, o němž se dítě dříve naučilo, že se pohybuje, když kope), Carolyn Rovee-Collierová prokázala, že i malé děti si mohou pamatovat událost po celé období „dětské amnézie“, pokud jsou pravidelně vystavovány vhodným neverbálním připomínkám. Tato práce zpochybnila představu, že dlouhodobá paměť se vyvíjí až v dospělosti.
Obvykle mezi druhým a třetím rokem věku dítěte se mozek mění z hmatového a čichového zpracování vzpomínek na slovní zpracování. Dětská amnézie proto teoreticky úzce souvisí s vývojem jazyka a vytvářením obrazu sebe sama. Tento výzkum se stává stále zajímavějším pro ty, kdo zkoumají poznávání a učení se jazyku.
Naše nejživější vzpomínky jsou spojeny s intenzivními emocemi a emočními změnami, které jsou s tímto zážitkem spojeny. Vzhledem k tomu, že velmi rané dětství se obvykle vyznačuje poměrně omezeným emočním pohybem a že emoce se objevují s relativně pomalou rychlostí změn, někteří se domnívají, že tento nedostatek emočního rozsahu je zodpovědný za nedostatek většiny dětských vzpomínek, přičemž trauma je zodpovědné za další události dětské amnézie.
Mnozí zpochybňují pravdivost psychoanalytických teorií týkajících se amnézie z dětství, včetně Freudovy teorie, která se soustředí na potlačené vzpomínky na sexuální zneužívání nebo jiné trauma. Freud teoreticky předpokládal, že takové trauma zpožďuje hranici pro vzpomínání nebo způsobuje mezery ve vzpomínkách. Přestože Freudova teorie nebyla potvrzena, bylo zjištěno, že děti, které byly v raném dětství vystaveny traumatu, uvádějí méně vzpomínek z nejranějšího věku¹.
Neurokognitivní hypotéza o dětské amnézii
Douglas Hofstadter v eseji nazvané Analogie jako jádro poznání uvádí, že děti do dvou až tří let věku si nevytvářejí vzpomínky stejného typu, jaké si vybavujeme/rekonstruujeme my jako starší děti a dospělí, protože většinu jejich zkušeností nelze pochopit a kodifikovat tak, jak „chápeme“ a dáváme smysl svým zkušenostem my. „…souvisí to s neúnavným, celoživotním procesem chunkingu – přebíráním „malých“ pojmů a jejich spojováním do větších a větších, čímž se v mysli rekurzivně vytváří obrovský repertoár pojmů.“ Hypotéza je rozpracována v Gentner D, Holyoak K, Kokanov B, eds. The Analogical Mind (Analogická mysl): Perspectives from Cognitive Science. Cambridge: MIT Press, 2000.