Bipolární buňka je součástí sítnice a nachází se mezi fotoreceptory (tyčinkovými a čípkovými buňkami) a gangliovými buňkami.
Bipolární buňky jsou tak pojmenovány, protože mají centrální tělo, z něhož vycházejí dvě sady výběžků. Na jednom konci vytvářejí synapse buď s jednou čípkovou buňkou, nebo s několika tyčinkovými buňkami. Bipolární buňky také vytvářejí synapse s horizontálními buňkami. Na druhém konci vytvářejí synapse s gangliovými buňkami, které vystřelují akční potenciály podél zrakového nervu (II. lebeční nerv). Bipolární buňky účinně přenášejí informace z tyčinek a čípků do gangliových buněk.
Podle toho, jak reagují na glutamát produkovaný fotoreceptorovými buňkami, je lze rozdělit do dvou různých skupin, ON a OFF. Když na fotoreceptorovou buňku dopadne světlo, fotoreceptor se hyperpolarizuje a jeho produkce glutamátu se sníží. Buňka ON na tuto změnu reaguje depolarizací. OFF-buňka se depolarizuje, když se zvýší produkce glutamátu (když se sníží světelný výkon). Interakce mezi bipolárními buňkami a horizontálními buňkami vytváří další vrstvu složitosti – bipolární buňky ON se depolarizují na podnět, který je ve středu jejich receptivního pole, a hyperpolarizují na podnět, který je na periferii receptivního pole. Vypnuté bipolární buňky se chovají přesně opačně. Tento vzájemně inhibiční vztah mezi centrem a okolím zvyšuje kontrast sítnicového obrazu tím, že zvýrazňuje okraje pozorovaného objektu.
Mechanismus vytváření středu receptivního pole bipolární buňky je dobře známý: přímá inervace fotoreceptoru nad ním, a to buď prostřednictvím metabotropního (ON), nebo ionotropního (OFF) receptoru. Mechanismus vzniku monochromatického okolí téhož receptivního pole je však předmětem zkoumání. Zatímco je známo, že důležitou buňkou v tomto procesu je horizontální buňka, přesná posloupnost receptorů a molekul je zatím neznámá.