Bytí a nicota: Fenomenologický esej o ontologii (1943) je filozofické pojednání Jeana-Paula Sartra, které je považováno za počátek rozvoje existencialismu ve 20. století. Francouzský název zní L’Être et le Néant. Jeho hlavním cílem bylo definovat vědomí jako transcendentno. Dílo se také snažilo vyvrátit slavné tvrzení George Berkeleyho, že „Esse Est Percipi“ neboli „být znamená být vnímán“.
Analýza knihy „Bytí a nicota“
Ačkoli je Bytí a nicota zřetelně ovlivněno dílem Martina Heideggera Bytí a čas, představuje výrazný odklon do té míry, že Sartrovi byl Heideggerův ústřední problém Bytí víceméně lhostejný. Navíc byl Sartre hluboce skeptický k jakémukoli opatření, jímž by lidstvo mohlo dosáhnout jakéhosi stavu osobního naplnění srovnatelného s hypotetickým Heideggerovým opětovným setkáním s bytím. V jeho mnohem pochmurnějším líčení v Bytí a nicotě je člověk bytostí pronásledovanou vizí „dovršení“, kterou Sartre nazývá ens causa sui, jež náboženství identifikují jako Boha. Člověk, který se narodil do hmotné reality svého těla, se ve veskrze hmotném vesmíru ocitá zasazen do bytí (s malým „b“). Vědomí je však ve stavu soužití se svým hmotným tělem, není žádnou věcí. Vědomí si může představovat to, co není (představovat si budoucnost atd.).
Pouhý pohled na druhého člověka způsobuje, že se na sebe člověk dívá jako na objekt a vidí svůj svět tak, jak se jeví druhému. Neděje se tak z určitého místa mimo sebe, je to nepoziční. Jedná se o rozpoznání subjektivity u druhých. Sartre popisuje, že je sám v parku, v tuto chvíli jsou pro něj všechny vztahy v parku (např. lavička je mezi dvěma stromy) dostupné, přístupné a vyskytující se. Když do parku přijde další osoba, existuje nyní vztah mezi touto osobou a lavičkou, a ten pro něj není zcela dostupný. Vztah je prezentován jako objekt (např. člověk se podívá na hodinky), ale ve skutečnosti není objektem, nelze jej poznat. Utíká před ním. Druhý člověk je „odtokovou dírou“ ve světě, rozpadají se vztahy, jejichž absolutním středem byl dříve Sartre.
Tato proměna je nejzřetelnější, když člověk vidí figurínu, kterou si na okamžik splete se skutečným člověkem.
Tento proces je nepřetržitý a nevyhnutelný. Subjektivita je konkurenční. To vysvětluje, proč je tak těžké podívat se někomu do očí . Sartre se sice zmiňuje o jiném muži v parku, který si čte noviny. Tento muž se liší tím, že je natolik zaujatý projektem, že se nechává být zcela objektem – „mužem, který čte“.
„Pohled“, vysvětluje Sartre, je základem sexuální touhy; Sartre prohlašuje, že pro sex neexistuje biologická motivace. Místo toho i v sexu (možná zejména v sexu) muže a ženy pronásleduje stav, v němž by vědomí a tělesné bytí byly v dokonalé harmonii, s uspokojením touhy. Takový stav však nikdy nemůže nastat. Snažíme se přivést vědomí milované osoby na povrch jejího/jeho těla pomocí prováděných magických úkonů, gest (polibků, touhy). V okamžiku orgasmu však iluze končí a my se vracíme sami k sobě, stejně jako končí, když lyžař sjede na úpatí hory nebo když zboží, po kterém jsme kdysi toužili, ztratí při našem nákupu svůj lesk. Pro Sartra žádný takový okamžik završení nenastane, protože „člověk je zbytečná vášeň“, která má být ens causa sui, Bohem ontologického důkazu.
Místo toho člověk zůstane, dokud bude žít, v okruhu nicoty (ne-vědomí) – tj. vědomí, ale i v tomto bytí je člověk nucen volit, a proto bude vždy pociťovat úzkost jako stín, který vrhá jeho vlastní svoboda. A před touto úzkostí bude utíkat skrze akční konstrukty — sny — o nutnosti, osudu, determinismu atd. Bude, protože musí. Je to aktér : buržoa, feministka, dělník, člen strany, Francouz, Kanaďan nebo Američan — který musí dělat to, co musí. Všechny tyto role představují útěky z úzkosti vlastní svobody do podmíněného světa, v němž je jednání předepsáno. Tyto úlety však nejsou o nic úspěšnější než jiné sny o dovršení vlastního já a představují to, co Sartre nazval „zlou vírou“ (viz falešné vědomí) a „duchem (nebo vědomím či myslí) vážnosti“. Sartrův závěr tedy zní, že bytí nakonec selhává před nicotou, protože vědomí je spíše závratnou spontaneitou než stabilní vážností, takže člověk vážnosti musí neustále zápasit mezi a.) svou touhou po jakémsi klidném sebeuzavření – tj. jakýmsi portrétem, který si maluje – viz galerii Bouvillových notabene v Nevolnosti – a b.) zuřivou spontaneitou svého (nicotného) vědomí, které může okamžitě převrátit své role, vytrhnout kůly a vyrazit na nové cesty.
Muži a ženy se vždy budou nacházet ve světě jiných lidí, kteří ho mohou zachytit svým pohledem a redukovat ho na jeho vnější materialitu. Budou mu brát míru, nazývat ho hrdinou, zbabělcem, neumětelem, bláznem atd. A nakonec budou po jeho smrti vynášet bilanci jeho života.
Pro Sartrova Garcina v knize Bez východu jsou tedy peklem jiní lidé.
Existuje i druhý, komický odkaz. Při vysvětlování rozdílu mezi existencí a podstatou používá Sartre nůž na papír (un couper-papier). Nůž na papír se objevuje také jako zásadní rekvizita v knize Bez východiska.
Proti tomu všemu může Sartre nabídnout jen nemilosrdné zkoumání a rozpuštění vlastních iluzí. V tom se zcela shoduje se Sigmundem Freudem, kterého jinak kritizuje v Bytí a nicotě. Sartre je skutečně v mnoha ohledech vůči iluzím o sobě samém mnohem nemilosrdnější než kdy Freud. Proto byl raný Sartre z období „existencialismu“ (1943-50) tak často anatématem pro politické strany s jejich programy, plány a dogmaty. Pro raného Sartra nemohly existovat žádné radikální utopické experimenty. Nemohlo jít ani o fráze liberálních či konzervativních světonázorů. Spolucestující Sartre padesátých let a let následujících jako by téměř zapomněl na Sartra let čtyřicátých a teprve „‚Rodinný idiot“, jeho „existenciální psychoanalýza“ Gustava Flauberta, se Sartre pokusí spojit existencialistického a marxistického Sartra.
První anglický překlad Sartrova díla napsala v roce 1956 profesorka Coloradské univerzity Hazel Barnesová.