Podle Michela Foucaulta (1926-84) diskontinuita a kontinuita odrážejí tok dějin a skutečnost, že některé „věci již nejsou vnímány, popisovány, vyjadřovány, charakterizovány, klasifikovány a známy stejným způsobem“ z jedné éry do druhé. (1994).
Při rozvíjení teorie archeologie poznání se Foucault snažil analyzovat základní kódy, které kultura používá ke konstrukci episteme nebo konfigurace poznání, která určuje empirické řády a společenské postupy každé konkrétní historické éry. Jako pozitivní pracovní nástroj přijal diskontinuitu. Část diskurzu by byla pravidelná a kontinuální v čase, jak se znalosti neustále hromadí a společnost postupně zjišťuje, co bude prozatím tvořit pravdu nebo rozum. Při přechodu z jedné éry do druhé však budou existovat přesahy, přestávky a diskontinuity, jak společnost konverguje diskurz tak, aby odpovídal novému prostředí.
Tomuto nástroji je přisouzena rozšířená role v genealogii, další fázi diskursivní analýzy, kde záměrem je pochopit celkovou složitost použití moci a její účinky. Foucault vidí moc jako prostředek pro vytváření identit jednotlivců a stanovení hranic jejich autonomie. To odráží symbiotický vztah mezi mocí (pouvoir) a znalostmi (savoir). Ve svém studiu věznic a nemocnic pozoroval, jak se moderní jedinec stává objektem i předmětem poznání. Věda se objevuje jako prostředek řízení a formování života. Moderní pojetí sexuality tedy vychází z křesťanských kodexů morálky, z vědy o psychologii, ze zákonů a vynucovacích strategií přijatých policií a soudnictvím, ze způsobu, jakým jsou otázky sexuality diskutovány ve veřejných médiích, ve vzdělávacím systému atd. Jedná se o skryté formy nadvlády (ne-li útlaku) a jejich vliv lze nalézt nejen v tom, co se říká, ale hlavně v tom, co se neříká: ve všech mlčení a mezerách, ve všech diskontinuitách. Je-li diskutována jedna myšlenka, pak není diskutována, čí zájmu tato změna slouží?
Foucault, M. The Order of Things: An Archaeology of the Human Sciences. Vintage; Reissue edition (1994) ISBN 0679753354