Hypotéza božího genu uvádí, že některé lidské bytosti nesou gen, který jim dává predipozici k epizodám, které někteří interpretují jako náboženské zjevení. Myšlenku postuloval a propagoval genetik Dr. Dean Hamer, ředitel oddělení pro strukturu a regulaci genů v americkém Národním institutu pro rakovinu. Hamer na toto téma napsal knihu s názvem The God Gene: How Faith is Hardwired into our Genes.
Podle této hypotézy Boží gen (VMAT2) není kódováním pro víru v Boha samotného, ale fyziologickým uspořádáním, které vyvolává pocity, které někteří spojují s přítomností Boha nebo jinými mystickými zážitky, nebo přesněji spiritualitou jako stavem mysli.
Jednoduše řečeno, gen se podílí na monoaminech, neurotransmiterech, které mají hodně co do činění s emocionální citlivostí. Výklad je takový, že monoaminy korelují s osobnostním rysem zvaným self-transcendence. Skládá se ze tří podsouborů, self-transcendence se skládá z „self-zapomnětlivosti“ (jako ve sklonu stát se zcela pohlcený nějakou činností, jako je čtení); „transpersonal identification“ (pocit propojenosti s větším vesmírem) a „mysticism“ (otevřenost věřit věcem, které nejsou doslova prokazatelné, jako je ESP). Dejte je všechny dohromady a dostanete se tak blízko, jak jen věda může, k měření toho, jaké to je být duchovní. To nám umožňuje mít druh zážitku popisovaný jako náboženská extáze.
Jakou evoluční výhodu to může přinést nebo jaký výhodný efekt to má jako vedlejší efekt, to jsou otázky, které teprve budou plně prozkoumány. Dr. Hamer však přišel s teorií, že sebetranscendence dělá lidi optimističtějšími, což je dělá zdravějšími a je pravděpodobné, že budou mít více dětí.
John Polkinghorne, anglikánský kněz Královské společnosti a kanonický teolog v liverpoolské katedrále, byl britským národním deníkem The Daily Telegraph požádán o komentář k Hamerově teorii. Odpověděl: „Myšlenka božího genu jde proti všem mým osobním teologickým přesvědčením. Nelze snížit víru na nejnižší společný jmenovatel genetického přežití. Ukazuje to chudobu redukcionistického myšlení.“
Walter Houston, kaplan Mansfield College v Oxfordu a teolog, řekl Telegraphu: „Náboženská víra nesouvisí jen s lidskou konstitucí; souvisí se společností, tradicí, charakterem – všechno je v tom obsaženo. Mít gen, který by tohle všechno dokázal, se mi zdá dost nepravděpodobné.“
Hamer odpověděl, že existence takového genu by nebyla neslučitelná s existencí osobního Boha: „Náboženští věřící mohou poukazovat na existenci božích genů jako na další znak vynalézavosti stvořitele – chytrý způsob, jak pomoci lidem uznat a přijmout božskou přítomnost.“ Verš v křesťanském Novém zákoně (Lukáš 12:48) by mohl být vykládán tak, že není v rozporu s konceptem genetické predispozice týkající se víry: „Komu je mnoho dáno, bude mnoho vyžadováno.“
DVD komentář k „Bohu, který tam nebyl“ přináší protiargument – vyznavači jiných než židovsko-křesťanských náboženství zažívají podobné emoce jako křesťané po svých meditativních a jiných náboženských cvičeních. Lidé mohou být prostě zběhlí v prodělávání psychologických změn, pokud se věnují činnostem, které vyžadují rozšířenou pozornost.
Carl Zimmer poukázal na to, že vzhledem k nízké vypovídací schopnosti VMAT2 by pro Hamera bylo přesnější nazvat svou knihu Gen, který vykazuje méně než jedno procento rozptylu nalezeného v partiturách psychologických dotazníků určených k měření faktoru zvaného autotranscendence, který může znamenat vše od příslušnosti ke Straně zelených až po víru v ESP, podle jedné nepublikované, nereplikované studie.