Německý filozof 20. století Martin Heidegger představil světu rozsáhlé dílo, které představovalo hlubokou změnu směru filozofie. Taková byla hloubka změny, že zjistil, že potřebuje zavést řadu neologismů a přizpůsobenou slovní zásobu, často spojenou s idiomatickými slovy a frázemi v německém jazyce.
Dva z jeho nejzákladnějších neologismů, přítomné a připravené, se používají k popisu různých postojů k věcem ve světě. Pro Heideggera jsou takové „postoje“ starší, tj. zásadnější než různé vědní obory jednotlivých předmětů ve světě. Samotná věda je postoj, který se pokouší o laskavé neutrální zkoumání. Další související pojmy jsou také vysvětleny níže.
Nicméně, Heideggerova celková analýza je docela zapojena, přičemž se v mnoha z historie filozofie. Viz Bytí a čas pro popis jeho celkového projektu, a dát nějaký kontext k těmto odborným termínům.
Heideggerův smysl pro Aletheii je pokusem pochopit význam pravdy zcela novým, nebo znovuobjeveným způsobem. Více informací viz hlavní článek o Aletheii.
(německy: In-der-Welt-sein)
Být ve světě je Heideggerova náhrada pojmů jako předmět, objekt, vědomí, svět. Pro něj musí být překonáno rozdělení věcí na předmět/objekt, jak to nacházíme v západní tradici a dokonce i v našem jazyce, jak naznačuje kořenová struktura Husserlova a Brentanova konceptu záměrnosti, tj. že veškeré vědomí je vědomí něčeho, že neexistuje vědomí jako takové, odříznuté od objektu (ať už je to záležitost myšlenky, nebo vnímání). Stejně tak neexistují objekty, aniž by je nějaké vědomí nespatřilo nebo s nimi nebylo spojeno. Viz záměrnost.
Na nejzákladnější úrovni bytí ve světě Heidegger poznamenává, že vždy je nějaká nálada, nějaká nálada nás „přepadá“ v naší nereflektované oddanosti světu. Nálada nepřichází ani z „vnějšku“, ani z „vnitřku“, ale vzniká z bytí ve světě. Člověk se může od nějaké nálady odvrátit, ale to je jen k jiné náladě, je to součást naší fakticity. Pouze s náladou se smíme setkávat s věcmi ve světě. Dasein (sousloví pro bytí ve světě) má otevřenost světu, která je tvořena naladěním nálady nebo stavu mysli. Jako takový je Dasein „hozenou“ projekcí, která se promítá do možností, které před ní leží nebo mohou být skryty, a vykládá a chápe svět ve smyslu možností. Takové promítání nemá nic společného s tím, že se člověk nutí k promyšlenému plánu. Není to plán, protože Dasein se, stejně jako Dasein, už promítl. Dasein se vždy chápe ve smyslu možností. Jako promítání je chápání Daseinu jeho možnostmi jako možnostmi. Člověk se může chopit možností „Oni“ já a jen je následovat nebo dosáhnout nějakého autentičtějšího porozumění.
Bytí-ke-smrti není orientace, která přibližuje Dasein jeho konci, ve smyslu klinické smrti, ale je to spíše způsob bytí. V analýze času je odhalena jako trojí podmínka Bytí. Čas, přítomnost a pojem „věčné“, jsou způsoby časovosti. Temporalita je způsob, jakým vidíme čas. Pro Heideggera je velmi odlišný od mylného pohledu na čas jako na lineární řadu minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Místo toho ho vidí jako extázi, vnějšek sebe sama, futurální projekce (možnosti) a místo člověka v historii jako součást jeho generace. Možnosti jsou tedy nedílnou součástí našeho chápání času, naše projekty probíhající i vytvořené jsou tím, co nás pohlcuje a řídí. Budoucnost je primárním způsobem Daseinovy časovosti.
Smrt je ta možnost, která je absolutní nemožností Daseinu. Jako taková nemůže být přirovnávána k jakémukoli jinému druhu konce nebo „vybíhání“ něčeho. Např. něčí smrt není empirická událost. Pro Heideggera je to nerelevantní, to znamená, že nikdo nemůže vzít něčí smrt, je to něčí vlastní; to „ještě“ života je v jistém smyslu již součástí Daseinu, „jakmile člověk ožije, je okamžitě dost starý na to, aby zemřel“. Trojí podmínka je tedy současně něčí „vlastní nejvýkonnější potenciál pro bytí, nesvaznost a nebýt vyřazen“. Zde Heidegger popisuje „způsob bytí“, který je člověku zcela vlastní (to znamená, že zcela zahrnuje Daseinův svět), nemůže být pochopen nebo prožit pozorováním zážitku nebo porozumění druhého a je naprosto nevyhnutelný.
S průměrnou, každodenní (normální) diskusí o smrti je toto vše zamlčováno. „Oni-já“ o ní mluví prchavě, vydává ji za něco, co se v určitém čase vyskytuje, ale ještě není „po ruce“ jako skutečnost, a skrývá její charakter jako nejvlastnější možnost, prezentuje ji jako nepatřící nikomu konkrétnímu. Stává se znehodnocenou – nově definovanou jako neutrální a světský aspekt existence, který si nezaslouží žádnou autentickou úvahu. „Člověk umírá“ je interpretováno jako fakt, a začíná to znamenat „nikdo neumírá“.
Na druhou stranu, autenticita neguje účinek „Oni“. Heidegger uvádí, že Autentické bytí směřující ke smrti vytrhuje Dasein ze svého „oni-já“ a osvobozuje ho od přehodnocování života z hlediska konečnosti. Tím se Dasein otevírá pro „úzkost“, která vrhá Dasein do šokující individualizace, a naopak umožňuje „volání svědomí“ vést Dasein k tomu, aby žila odhodlaně v neskrývání.
Výsledkem je, že na otázku „Proč dělat něco, a ne nic?“ odpovídá tato projekce směrem k vlastní nemožnosti a ráznosti našeho jednání může být dán smysl.
Oba způsoby „přítomnosti po ruce“ a „připravenosti k ruce“ se odlišují od toho, jak se primárně setkávají s jinými věcmi. Zatímco se v těchto režimech setkávají se všemi entitami (ne-Dasein, jiné Daseiny a sama o sobě), režim „bytí s“ a se všemi emocemi, osamělostí a pospolitostí, které z něj vyplývají, je jednotícím způsobem bytí pro Dasein a jeho svět.
Bytí-s je pro Heideggera nuancovaný koncept, který je pro čtenáře zvlášť obtížný kvůli jeho stylu psaní a náročnosti překladu jeho děl do angličtiny. Nicméně při popisu základního způsobu bytí-ve-světě jako Care (německy: Sorge), například „Dasein se stará o své vlastní Bytí“, by se dalo říci, že bytí-s je základní způsob chápání Daseinova charakteru jako bytosti, která se zajímá o svůj svět; není to vedlejší role, ale popisná charakteristika.
Zde je Martin Heidegger o filosofii jako o úkolu ničit ontologické pojmy, jinými slovy i běžné každodenní významy slov jako čas, historie, bytí, teorie, smrt, mysl, tělo, hmota, logika atd.:
Heidegger soudí, že tradice se může tu a tam zvápenalizovat:
Heidegger pak poznamenává k pozitivitě svého projektu destrukce:
Dasein je německé slovo a někdy se překládá jako „Bytí-tam“ nebo „Bytí-tady“. (Da znamená „tady“ nebo „tam“, Sein je infinitiv, „být“), většinou se to vůbec nepřekládá. Heidegger používá slovo místo výrazů jako předmět, ego nebo „myslím“, protože pro Heideggera tyto výrazy zapomínají, že někdo je pořád na světě, neexistuje žádný předmět sám o sobě. Dasein je bytost, která je tam a v náladě, a pro kterou je existence otázkou.
Téměř nepřeložitelný termín, Heideggerovo zařízení lze považovat za kolektivní podstatné jméno, takže nikdy není vhodné nazývat něco „zařízením“. Místo toho jeho použití často odráží to, že znamená nástroj, nebo jako „v pořadí“ pro Dasein. Nástroje, v tomto kolektivním smyslu, a v tom, že jsou připravené k ruce, vždy existují v síti jiných nástrojů a organizací, např. papír je na stole v místnosti na univerzitě. Je nevhodné obvykle vidět takové zařízení samo o sobě nebo jako něco přítomného po ruce
Jednoduše řečeno, Heidegger používá toto slovo pouze k označení podstatného jména – že něco je.
Dvě příbuzná slova, Existentiell a Existentiale, se používají jako popisné charakteristiky Bytí. „existentiell“ je kategoricky nebo onticky charakteristický, zatímco „existentiale“ je ontologicky charakteristický.
Heidegger používá termín ontický, když charakterizoval popisnou charakteristiku věci tak, že se buď zabývá především existencí a jasnými fakty o světě. Věc je ontická, pokud se zabývá tím, co je zjevné v realitě. Například objekty, které studuje fyzika nebo chemie, jsou ontické, jsou to určité dané věci ve světě, které jsou studovány, aniž by nutně vyvolávaly globálnější otázky.
Na rozdíl od „ontologie“ se ontologie používá tehdy, když jde o podstatu nebo smysluplnou strukturu existence. Ontologie, disciplína metafyziky, se zaměřuje na formální studium Bytí. Tedy něco, co je ontologické, se zabývá porozuměním a zkoumáním Bytí, základu Bytí nebo konceptu Bytí samotného.
(Německy: vorhanden, přítomnost po ruce: Vorhandenheit)
S přítomností má člověk postoj, podobně jako vědec, že se na něco pouze dívá nebo pozoruje – zabývá se pouze holými fakty věci tak, jak jsou přítomny, a za účelem teoretizování o ní. Nezajímá ho starost, kterou může mít o Dasein, o její historii nebo užitečnost. Tento postoj je často popisován jako existující v neutrálním prostoru bez nějaké zvláštní nálady nebo subjektivity. Nicméně pro Heideggera není zcela nezaujatý nebo neutrální, má náladu a je součástí metafyziky přítomnosti. Dekonstrukci, kterou se Heidegger snaží provést.
Přítomnost po ruce není způsob, jakým se věci ve světě obvykle vyskytují, a odhaluje se pouze jako nedostatečný režim, např. když se rozbije kladivo, ztratí svou užitečnost a objeví se pouze tam, přítomnost po ruce. Když se ukáže, že věc má přítomnost po ruce, stojí stranou od jakékoli užitečné sady zařízení.
(Německy: zuhanden, pohotovost, šikovnost: Zuhandenheit)
Téměř ve všech případech se však ve světě angažujeme mnohem hlouběji. Obvykle děláme věci s cílem něčeho dosáhnout. Vezměme si například kladivo, je připravené k použití, používáme ho bez teoretizování, ve skutečnosti, pokud bychom se na něj dívali jako na přítomné, mohli bychom snadno udělat chybu. Pouze když se rozbije nebo se něco pokazí, můžeme vidět kladivo jako přítomné k použití, jen tak ležící. Ani tehdy však nemusí být plně přítomné k použití, jak se nyní ukazuje jako něco, co má být nahrazeno nebo zlikvidováno. Pokud by kladivo bylo ve skleněné vitríně v muzeu, bylo by to v podstatě jiné.
Důležité je, že přítomnost k ruce vychází pouze z předchozího postoje, ve kterém se staráme o to, co se děje, a kladivo vidíme v kontextu nebo ve světě zařízení, které je po ruce nebo je vzdálené, a které je zde „proto“, aby něco dělalo nebo je obstrukční. V tomto smyslu je připravenost k ruce prvotní ve srovnání s přítomností k ruce. Prvotní zde odkazuje na Heideggerovu myšlenku, že Bytí je lépe chápáno v tom, co je vždy s námi, v tom, co je nám každodenní a „blízké“, čímž se dostává ke vší zárodkovitosti Bytí oproti bytostem jednotlivých věcí, které by mohly být studovány různými vědními obory, jako je fyzika, chemie nebo biologie.
Pro Heideggera v Bytí a čase to velmi praktickým způsobem ilustruje, jak přítomnost k ruce, jako přítomnost v „současnosti“ nebo přítomnost věčná (jako například vědecký zákon nebo platónská forma), začala dominovat intelektuálnímu myšlení, zejména od osvícenství. Abychom porozuměli otázce bytí, musíme si dát pozor, abychom neupadli do tohoto vyrovnání, nebo zapomnění bytí, které začalo napadat západní myšlení od Sokrata, viz metafyzika přítomnosti.
Heidegger odkazuje na pojem Oni ve vysvětlování neautentických způsobů bytí, ve kterém Dasein, místo aby se skutečně rozhodl něco udělat, to dělá, protože „To je to, co člověk dělá“, kde německý ekvivalent jednoho, jak je používán tímto způsobem, je člověk, tudíž das Člověk. Tímto způsobem Heidegger kontrastuje „autentické já“ (já) s „oni já“.
Základem našeho bytí ve světě je pro Heideggera ne hmota nebo duch, ale péče (německy Sorge):
Stejně jako vědec může zkoumat nebo hledat a předpokládat neutralitu, vidíme, že pod tím je nálada, zájem vědce objevovat, odhalovat nové myšlenky nebo teorie a pokoušet se vyrovnat časové aspekty.
Ereignis se překládá často jako událost. Pochází z německého prefixu, er-, srovnatelného s ‚re-‚ v angličtině a Eigen, něčí vlastní. Je to podstatné jméno pocházející z reflexivního slovesa. Všimněte si, že německé prefix er- také může znamenat konec nebo osudovost.
Ereignis se objevuje v Heideggerových pozdějších dílech a nedá se snadno shrnout. Nejtrvalejší zpracování tématu se vyskytuje v kryptických a obtížných Příspěvcích k filosofii. V následujícím citátu jej spojuje se základní myšlenkou znepokojení z Bytí a Času, anglická etymologie con-cern je podobná té německé:
Heidegger nám dává čtyři způsoby, jak používat termín svět:
Všimněte si, že je to třetí definice, kterou Heidegger běžně používá.
V němčině slovo lichtung znamená mýtinu, jako například mýtina v lese. Vzhledem k tomu, že její kořen je německé slovo pro světlo (licht), je někdy překládáno také jako „osvětlení“ a v Heideggerově díle odkazuje na nutnost mýtiny, na níž se může objevit cokoliv; mýtina, na níž se může ukázat nějaká věc nebo myšlenka, nebo být nezakrytá. Všimněte si vztahu, který to má k Aletheii (viz hlavní článek nebo záznam výše) a odhalení (Erschlossenheit).
Bytí, ale ne bytosti, vystupují jakoby na mýtině, nebo fyzicky, jakoby v prostoru. Tak, píše Hubert Dreyfus, „věci se ukazují ve světle našeho chápání bytí“.
Všechny citace odkazující na texty, jejichž autorem je Heidegger, používají k odkazu na původní číslo stránky „H.x“.