V sociologickém a antropologickém výzkumu je životní historií celkový obraz života informátora nebo dotazovaného. Účelem rozhovoru je umět popsat, jaké to je být touto konkrétní osobou, tedy tou, která je dotazována.
Tato metoda byla poprvé použita při rozhovorech s domorodými obyvateli Ameriky. Subjekty byli domorodí američtí vůdci. Jeden z nich s nimi dělal rozhovor a subjekty byly požádány, aby popsaly svůj život jako takový, jaké to je být tou konkrétní osobou. Účelem rozhovoru bylo zachytit živý obraz mizejících (jako takových) lidí/způsobu života.
Později se tato metoda používala k výslechům zločinců a prostitutek v Chicagu. Subjekty byly požádány, aby vyprávěly o svém životě. Tazatelé se také zabývali společenskými a policejními záznamy a obecně společností, ve které subjekt žil. Výsledkem byla zpráva, ve které se člověk mohl dočíst o (i) Chicagu v té konkrétní době; (ii) jak subjekt pohlížel na svůj vlastní život (tj. „jaké to bylo být touto konkrétní osobou“) a (iii) jak společnost pohlížela na subjekt, jaké důsledky to mělo pro tuto konkrétní osobu – tj. „sociální práce“/– pomoc, věznění atd.
Nejznámější využití životní historie v souvislosti s chicagskou školou bylo v souvislosti s polskou selskou studií W.I Thomase a Floriana Znanieckého. Zaměstnali polského emigranta, aby napsal svůj vlastní životní příběh, který pak interpretovali a analyzovali.
Tento přístup se později stal špatným, protože kvantitativní metody získaly v sociologii navrch. Teprve v 70. letech byla metoda oživena, hlavně díky úsilí Daniela Bertauxe a Paula Thompsona, kteří začali dělat výzkum historie života v profesích jako pekaři nebo rybáři. Oživení metody historie života se rychle rozšířilo po Evropě, s významnými výzkumnými iniciativami v Německu, Itálii, Finsku.
V obou případech by si měl ten, kdo rozhovor vede, dávat pozor, aby se neptal „ano nebo ne“, ale aby subjekt vyprávěl „příběh svého života“ vlastními slovy. Tomu se říká „metoda vyprávění“. Běžnou praxí je začít rozhovor s raným dětstvím subjektu a postupovat chronologicky do současnosti. Jiným přístupem, pocházejícím z polského rolnictva, je žádat účastníky, aby psali své vlastní životní příběhy. Toho lze dosáhnout buď prostřednictvím soutěží (jako v Polsku, Finsku nebo Itálii), nebo sběrem psaných životních příběhů napsaných spontánně. V těchto zemích již existují rozsáhlé sbírky životních příběhů, které mohou výzkumníci využít.