Experimenty v psychologii ukázaly, že lidé přisoudí ostatním vyšší odměny, i když se jim sdílená „skupina“ zdá náhodná a nahodilá, například když mají stejné narozeniny, mají stejnou konečnou číslici ve svém americkém čísle sociálního zabezpečení nebo jsou dokonce přiřazeni ke stejnému hodu mincí.
Efekty Ingroup se zdají být silnější, nicméně, když je skupina menší oproti jiné vysoce výkonné skupině.
Toto kognitivní zkreslení bylo podrobně zkoumáno Henrim Tajfelem. Je považováno za zkreslení sloužící skupině.
Počátky výzkumné tradice
V roce 1906 sociolog William Sumner vyslovil názor, že lidé jsou druh, který se spojuje ve skupinách ze své podstaty. Nicméně také tvrdil, že kromě toho mají lidé vrozenou tendenci upřednostňovat svou vlastní skupinu před ostatními; řekl: „Každá skupina živí svou vlastní pýchu a ješitnost, chlubí se nadřazeností, existuje ve svých vlastních božstvech a s opovržením hledí na cizince“ (str.13). To je vidět na skupinové úrovni s předsudky vůči ingroup-outgroup, a když je to zažito v tak větších skupinách, jako jsou kmeny, etnické skupiny nebo národy, je to označováno jako etnocentrismus.
Tvrdí se, že jedním z klíčových determinantů předsudků skupiny je potřeba zlepšit sebeúctu. To znamená, že jednotlivci si najdou důvod, bez ohledu na to, jak bezvýznamný, aby si dokázali, proč je jejich skupina nadřazená. Tento jev byl průkopníkem a nejpodrobněji zkoumán Henrim Tajfelem, britským sociálním psychologem, který se zabýval psychologickým kořenem předsudků uvnitř/vně skupiny. Aby to Tajfel a jeho kolegové mohli v laboratoři studovat, vytvořili něco, co je dnes známo jako minimální skupiny (viz minimální skupinové paradigma), k nimž dochází, když se „úplně cizí lidé formují do skupin za použití těch nejtriviálnějších kritérií, jaká si lze představit“. V Tajfelových studiích byli účastníci rozděleni do skupin hodem mince a každé skupině pak bylo řečeno, aby ocenila určitý styl malby, který nikdo z účastníků neznal v době, kdy experiment začal. Tajfel a jeho kolegové zjistili, že a) účastníci se navzájem neznali, b) jejich skupiny byly zcela bezvýznamné a c) nikdo z účastníků neměl žádný sklon k tomu, který „styl“ se jim líbí více, téměř vždy napříč účastníci „měli raději členy své vlastní skupiny a hodnotili členy své skupiny jako více pravděpodobné, že budou mít příjemné osobnosti“. Tím, že jednotlivci mají pozitivnější dojem o jednotlivcích ve skupině, jsou schopni posílit své vlastní sebevědomí jako členové této skupiny.
Robert Cialdini a jeho výzkumný tým se zaměřili na počet univerzitních triček, které se nosí na univerzitních kampusech po výhře nebo prohře na fotbalovém zápase. Není divu, že v pondělí po výhře se nosí v průměru více triček než po prohře.
V jiném souboru studií, které v 80. letech provedla Jennifer Crockerová s kolegy, bylo sebevědomí studováno pomocí minimálních skupinových procesů, ve kterých bylo prokázáno, že jedinci s vysokým sebevědomím, kteří trpí ohrožením vlastního pojetí, vykazují větší předsudky vůči skupině než lidé s nízkým sebevědomím, kteří trpí ohrožením vlastního pojetí. Zatímco některé studie podpořily tuto představu o negativní korelaci mezi sebevědomím a předsudky vůči skupině, jiní výzkumníci zjistili, že jedinci s nízkým sebevědomím mají vyšší předsudky vůči členům skupiny i mimo skupinu. Některé studie dokonce ukázaly, že skupiny s vysokým sebevědomím vykazují větší předsudky než skupiny s nižším sebevědomím. Tento výzkum může naznačovat, že existuje alternativní vysvětlení a dodatečné zdůvodnění vztahu mezi sebevědomím a předsudky vůči skupině/mimo skupinu. Alternativně je možné, že výzkumníci použili špatný druh měřítek sebevědomí, aby otestovali vazbu mezi sebevědomím a předsudky v rámci skupiny (globální osobní sebevědomí spíše než specifické sociální sebevědomí).
Versus out-group negativity
Sociální psychologové již dlouho rozlišují mezi příznivci skupin a negativitou vůči vnějším skupinám, kde je negativita vůči vnějším skupinám aktem trestání nebo zatěžování vnější skupiny. Existuje skutečně významný soubor výzkumů, které se pokoušejí identifikovat vztah mezi příznivci vůči vnějším skupinám a negativitou vůči vnějším skupinám, jakož i podmínky, které povedou k negativitě vůči vnějším skupinám. Struch a Schwartz například nalezli podporu pro předpovědi teorie kongruence víry. Teorie kongruence víry se zabývá mírou podobnosti ve víře, postojích a hodnotách vnímaných jako existující mezi jednotlivci. Tato teorie také uvádí, že rozdílnost zvyšuje negativní orientaci vůči ostatním. Když se teorie kongruence víry aplikuje na rasovou diskriminaci, vysvětluje, že právě vnímaná rozdílnost přesvědčení má větší dopad na rasovou diskriminaci než samotná rasa.