Mystika je filozofie a praxe přímé Boží zkušenosti. I když je třeba mít na paměti, že „zkušenost“ je v diskusi o mystice vášnivě diskutovaným pojmem a zkušenost chápaná jednoduše jako psychologický stav nebo událost může být zpochybněna. V křesťanském kontextu je tradičně praktikována prostřednictvím sledování tří disciplín modlitby (včetně křesťanské meditace a rozjímání), půstu (včetně jiných forem abstinence a sebezapření) a dávání almužen, o všech pojednává Ježíš v Kázání na hoře (Matouš kapitoly 5-7). Další formy mystiky zahrnují účast na extatickém uctívání a používání enteogenů. Křesťané věří, že Bůh přebývá v křesťanech skrze Ducha svatého, a proto všichni křesťané mohou Boha přímo prožívat.
Tradice křesťanské mystiky je stejně stará jako křesťanství samo. Nejméně tři texty z Nového zákona nastolují témata, která se opakují v celé zaznamenané myšlence křesťanských mystiků. První,Galatským 2:20, říká, že:
Jsem ukřižován s Kristem: žiji však ne já, ale žije ve mně Kristus, a život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře Syna Božího, který mne miloval a dal se za mne. (Biblická verze krále Jakuba)
Druhým důležitým textem Písma pro křesťanskou mystiku je První list Janův 3:2:
Milovaní, nyní jsme synové Boží a ještě se neobjevuje, čím budeme. Víme však, že až se objeví, budeme jako on; neboť ho uvidíme takového, jaký je.
Třetí takový text, zvláště důležitý pro východokřesťanskou mystiku, najdeme v II Petrovi 1:4:
[3:2] Ty ty ty ty odříkávat ty ty odříkávat ty ty odříkávat ty ty odříkávat ty ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty odříkávat ty od
Dvěma hlavními tématy křesťanské mystiky jsou (1) úplné ztotožnění se s Kristem, nebo jeho napodobení, aby se dosáhlo jednoty lidského ducha s duchem Božím; a (2) dokonalé vidění, nebo prožitek Boha, ve kterém se mystik snaží pochopit Boha „takového, jaký je“, a nic víc „přes sklo, temně“. (1 Korintským 13:12)
Znal jsem člověka v Kristu před více než čtrnácti lety, (zda v těle, nemohu říci; nebo zda z těla, nemohu říci: Bůh ví,) takového člověka dostihl až do třetího nebe. A znal jsem takového člověka, (zda v těle, nebo z těla, nemohu říci: Bůh ví,) jak to, že byl dostižen až do ráje, a slyšel nevyslovitelná slova, která není dovoleno, aby člověk vyslovoval.
Možná, že podobný zážitek se odehrál při Ježíšově Proměnění, příhoda potvrzená v každém ze Synoptických evangelií. Zde Ježíš vedl tři své apoštoly, Petra, Jana a Jakuba, aby se modlili na vrcholu hory, kde se proměnil. Ježíšova tvář zářila jako slunce a byl oděn v zářivě bílých šatech. Eliáš a Mojžíš se objevili s Ježíšem a mluvili s ním, pak se nad hlavou objevil jasný mrak a hlas z mraku hlásal: „Toto je můj milovaný Syn: slyš ho.“
Praxe křesťanské mystiky
Zatímco takové jevy jsou často spojovány s mystikou obecně, včetně křesťanské odrůdy, pro křesťany je důraz jinde; konkrétně, hlavní důraz v křesťanské mystice se týká duchovní přeměny lidské osoby, tak, že se stávají, jak někteří uvedli, plně lidskými, nebo plně realizovanými lidskými osobami, „stvořenými k obrazu a nelibosti Boha“. Pro křesťany je toto plné uskutečnění lidského potenciálu realizováno nejdokonaleji v Ježíši a projevuje se u jiných skrze jejich spojení s Ním, ať už vědomé, jako v případě křesťanských mystiků, nebo nevědomé, s ohledem na osoby, které se řídí jinými tradicemi, jako je Gándhí. Východní křesťanská tradice hovoří o této přeměně ve smyslu teosis nebo divinizace, možná nejlépe shrnuté starověkým aforismem obvykle připisovaným Athanasiovi z Alexandrie: „Bůh se stal člověkem, aby se lidé mohli stát Bohem“.
Vrátíme-li se alespoň k Evagriu Ponticovi a Pseudo-Dionysiovi, křesťanští mystikové se ve své snaze o svatost vydali trojí cestou. Různé aspekty této cesty mají sice v různých křesťanských tradicích různá jména, ale lze je charakterizovat jako očistné, iluminátní a jednotící, v korespondenci s chápáním lidské osobnosti, které je trojí: tělo, duše (nebo mysl) a duch. První z nich, cesta očisty, je tím, kde začínající křesťanští mystikové začínají. Tento aspekt se zaměřuje na disciplínu, zejména pokud jde o lidské tělo; zdůrazňuje tedy modlitbu v určitých chvílích, buď samostatně, nebo s ostatními, a v určitých polohách, často ve stoje nebo v kleče. Zdůrazňuje také další disciplíny půstu a rozdávání almužny, přičemž ta druhá zahrnuje činnosti zvané „díla milosrdenství“, duchovní i tělesné, jako je krmení hladových a ukrývání bezdomovců.
Tato fáze, která tvoří základ křesťanské duchovnosti obecně, je určena, slovy sv. Pavla, k „usmrcení skutků těla Duchem svatým“ (Římanům 8:13). „Skutky těla“ zde zahrnují nejen vnější chování, ale také ty zvyky, postoje, nutkání, závislosti atd. (někdy nazývané vášně), které se staví proti životu jako křesťan je povolán k životu, a to nejen navenek, ale i uvnitř. Kvůli svému fyzickému, disciplinárnímu aspektu je tato fáze, stejně jako celá křesťanská duchovní cesta, často označována jako „asketická“, což je termín, který je odvozen z řeckého slova odkazujícího na atletický trénink. Kvůli tomu jsou ve starověké křesťanské literatuře prominentní mystikové často nazýváni „duchovními sportovci“, což je obraz, který je také několikrát použit v Novém zákoně k popisu křesťanského života. To, co je zde hledáno, je spása v původním slova smyslu, odkazující ani ne tak na věčný osud člověka, ale na jeho uzdravení, duchovně, duševně a citově i fyzicky.
Druhá fáze, nazývaná cesta osvícení, má co do činění s činností Ducha svatého osvěcujícího mysl, poskytujícího vhled do pravd nejen explicitních v Písmu a ve zbytku křesťanské tradice, ale i do těch, které jsou implicitní v přírodě, nikoliv ve vědeckém smyslu, ale spíše ve smyslu osvícení „hloubkových“ aspektů přirozeného dění, tak, že působení Boha je vnímáno ve všem, co člověk prožívá.
Třetí fáze, v západní tradici obvykle nazývaná kontemplace, má co do činění s prožíváním sebe sama jako nějakým způsobem spojeného s Bohem. Tato zkušenost spojení se liší a je obtížné ji popsat. Je však především vždy spojována s Božskou láskou, přičemž základním tématem je, že Bůh je poznán nebo prožíván přinejmenším stejně srdcem jako intelektem, neboť slovy knihy 1 Jan 4:16: „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm.“
Další aspekt tradiční křesťanské spirituality, neboli mystiky, souvisí s její komunální povahou. I pro poustevníky je křesťanský život vždy prožíván ve společenství s církví, společenstvím věřících. Účast na firemních bohoslužbách, zejména na eucharistii, je tedy neodmyslitelnou součástí křesťanské mystiky. S tím je spojena praxe mít duchovního ředitele, zpovědníka nebo „přítele duše“, se kterým lze diskutovat o duchovním pokroku. Tato osoba, která může být duchovní nebo laická, působí jako duchovní rádce.