Kult osobnosti nebo kult osobnosti vzniká, když vůdce země využívá masových médií k vytvoření veřejného obrazu v nadživotní velikosti prostřednictvím nezpochybnitelných lichotek a chvály. Tento termín často odkazuje i na vůdce, kteří takové metody během svého života nepoužívali, ale v masových médiích je budují pozdější vlády.
Kult osobnosti se liší od obecného uctívání hrdinů tím, že je specificky postaven kolem politických vůdců. Nicméně termín kult osobnosti je často analogicky používán pro označení obdivu nepolitických vůdců; lze však snadno argumentovat tím, že jediné podstatné rozdíly, které lze nalézt mezi pojmy „uctívání hrdinů“, „kult osobnosti“ nebo dokonce, jednodušeji, přílišný obdiv, jsou do značné míry v kontextu osoby, která vznáší obvinění.
V průběhu dějin byli panovníci téměř vždy chováni v obrovské úctě. Díky principu božského práva králů se říkalo, že vládci zastávají úřad z vůle Boží. Císařská Čína, starověký Egypt, Inkové, Aztékové a Římská říše jsou zvláště známí tím, že povyšují panovníky do postavení božských králů.
Oživení starých řeckých demokratických myšlenek v Evropě v 18. a 19. století stále více ztěžovalo monarchům zachování této aury. Nicméně následný rozvoj fotografie, záznamu zvuku, filmu a masové produkce, stejně jako veřejného vzdělávání a technik používaných v komerční reklamě, umožnily politickým vůdcům vytvořit pozitivní obraz jako nikdy předtím. Právě za těchto okolností ve 20. století vznikly nejznámější kulty osobnosti.
Billboard Josifa Stalina. Stalin byl předmětem masivní kampaně na přejmenování míst na jeho počest.
Kritika kultů osobnosti se často zaměřuje na režimy Benita Mussoliniho, Adolfa Hitlera a Josifa Stalina, mimo jiné. Během vrcholu své vlády se tito vůdci jevili jako bohem neomylní vládci. Jejich portréty visely v každé domácnosti nebo veřejné budově a mnoho umělců a básníků bylo poučeno, aby vytvářeli pouze díla, která oslavují vůdce. Termín „kult osobnosti“ pochází z kritiky Karla Marxe o „kultu jednotlivce“.
Ze své antipatie k jakémukoliv kultu jednotlivce jsem během existence [1. internacionály] nikdy nezveřejňoval četné adresy z různých zemí, které uznávaly mé zásluhy a které mě rozčilovaly… Engels a já jsme nejprve vstoupili do tajné společnosti komunistů pod podmínkou, že vše, co slouží k pověrčivému uctívání autority, bude vymazáno z jejího statutu.
Nikita Chruščov připomněl Marxovu kritiku ve svém „tajném projevu“ z roku 1956, v němž odsoudil Stalina na 20. sjezdu strany:
Soudruzi, kult jedince získal tak obludnou velikost hlavně proto, že Stalin sám za použití všech myslitelných metod podporoval glorifikaci vlastní osoby… Jedním z nejcharakterističtějších příkladů Stalinovy sebeglorifikace a nedostatku i elementární skromnosti je vydání jeho Krátkého životopisu, který vyšel v roce 1948.
Tato kniha je výrazem té nejsprostší lichotky, příkladem toho, jak udělat z člověka božskou hlavu, jak ho proměnit v neomylného mudrce, „největšího vůdce“, „vznešeného stratéga všech dob a národů“. Nakonec se nenašla jiná slova, kterými by se Stalin vznesl k nebesům.
Nemusíme zde uvádět příklady odporného obdivu naplňujícího tuto knihu. Vše, co musíme dodat, je, že všechny byly schváleny a upraveny Stalinem osobně a některé z nich byly přidány jeho vlastním rukopisem do předlohy textu knihy.
Kim Ir-sen a Kim Čong-il
Novinář Bradley Martin rozsáhle dokumentuje kulty osobnosti severokorejských vůdců. Při návštěvě Severní Koreje v roce 1979 poznamenal, že téměř veškerá hudba, umění a sochy, které pozoroval, oslavovaly Kim Ir-sena, jehož kult osobnosti byl tehdy rozšířen na jeho syna Kim Čong-ila. Obrázky mladšího Kima byly tehdy všudypřítomné a jeho schopnosti byly popisovány jako nadlidské. Kim Ir-sen odmítl názor, že vytvořil kult kolem sebe a obvinil ty, kteří to naznačovali, z „frakcionářství“. Americké vyšetřování náboženské svobody potvrdilo Martinův postřeh, že děti se učí děkovat Kim Ir-senovi za všechna požehnání jako součást kultu. Kult Kimů je také unikátní v tom, že žádná jiná autoritářská diktatura nerozšířila kult osobnosti na dva členy jedné rodiny.