Morgan Scott Peck (1936–2005) byl americký psychiatr a nejprodávanější autor. Narodil se 22. května 1936 v New Yorku. Bakalářský titul získal na Harvardu, premedikální studia absolvoval na Kolumbijské univerzitě a lékařský titul získal na Case Western Reserve University. Sloužil v americké armádě, kde povýšil na podplukovníka. Jeho armádní úkoly zahrnovaly působení jako šéf psychologie v Armádním lékařském centru na Okinawě v Japonsku a zástupce šéfa psychiatrie a neurologie v kanceláři generálního chirurga ve Washingtonu.
Peck se narodil v New Yorku. Rodiče ho poslali do prestižní internátní školy Phillips Exeter Academy (v Exeteru, New Hampshire), když mu bylo asi 15 let, ale dlouho tam nezůstal. Ve své knize Cesta méně cestoval se svěřuje s příběhem svého krátkého pobytu v Exeteru a přiznává, že to byla velmi bídná doba, během níž nepřestal prosit rodiče, aby ho nechali odejít, dokud mu nakonec nedovolí vrátit se domů. Seminář přátel absolvoval v roce 1954, poté v roce 1958 získal bakalářský titul na Harvardu a v roce 1963 titul M.D. na Case Western Reserve University. Během své kariéry psychiatra působil na administrativních postech ve vládě. Byl lékařským ředitelem kliniky duševního zdraví v New Milford Hospital a psychiatrem v soukromé praxi v New Milfordu v Connecticutu. Jeho první a nejznámější knihy Cesta méně cestoval se prodalo více než sedm milionů výtisků.
Peckova díla kombinovala jeho zkušenosti ze soukromé psychiatrické praxe s výrazně náboženským pohledem na věc. V jedné ze svých knih People of the Lie napsal: „Po mnoha letech nejasného ztotožňování se s buddhistickým a islámským mysticismem jsem nakonec učinil pevný křesťanský závazek – což se projevilo mým necírkevním křtem devátého března 1980…“ Jedním z jeho náboženských poznatků bylo, že lidé, kteří jsou zlí, raději útočí na druhé, než aby čelili vlastním selháním. Jeho náboženské názory kritizují někteří fundamentalističtí křesťané (například Debbie Dewartová).
V roce 1984 Pecková spoluzaložila nadaci Foundation for Community Encouragement (FCE), neziskovou, veřejnou vzdělávací nadaci osvobozenou od daní, jejímž deklarovaným posláním je „učit jednotlivce a organizace zásadám komunity“. FCE ukončila činnost v roce 2002.
Peck se v roce 1959 oženil s Lily Ho a měli spolu tři děti. V roce 1994 společně obdrželi mezinárodní mírovou cenu Společenství Krista.
V roce 2004 se rozešli a později rozvedli. Peck se poté oženil s Kathleen Kline Yatesovou.
Peck zemřel ve svém domě v Connecticutu poté, co trpěl Parkinsonovou chorobou a rakovinou slinivky a jater.
Cesta méně putovaná je nejznámějším dílem Pecka, které si vydobylo jeho věhlas. Stručně řečeno, je to popis vlastností, které tvoří naplněnou lidskou bytost, založenou do značné míry na jeho poznatcích psychiatra a člověka.
V první části práce Peck hovoří o disciplíně, kterou považuje za nezbytnou pro emocionální, duchovní a psychické zdraví a kterou popisuje jako „prostředek duchovní evoluce“. Mezi prvky disciplíny, které takové zdraví vytvářejí, patří schopnost oddálit uspokojení, přijetí odpovědnosti za sebe a své činy, oddanost realitě a vyvažování.
Ve druhé části se Peck zamýšlí nad podstatou lásky, kterou považuje za hnací sílu duchovního růstu. Sekce napadá především řadu mylných představ o lásce: že jde o závislost, že pravá láska je „zamilování se“, že láska je katexie, že láska je pocit. Místo toho je láska o rozšiřování hranic ega o další a o duchovní výchově druhého.
Závěrečná část popisuje Graces – jevy, které Peck říká:
Dospívá k závěru, že „popsané zázraky naznačují, že našemu růstu jako lidské bytosti pomáhá jiná síla než naše vědomá vůle“.
Random House, kde se málo známý psychiatr poprvé pokusil prodat svůj původní rukopis, ho odmítl s tím, že závěrečná část je „příliš Kristova“. Společnost Simon & Schuster dílo koupila za 7 500 dolarů a vytiskla skromný vázaný náklad 5 000 výtisků. Kniha se rozjela až poté, co se pan Peck dostal do okruhu přednášek a osobně hledal recenze v klíčových publikacích. Přetištěno v paperbacku v roce 1980, „Cesta“ se poprvé dostala do žebříčků bestsellerů v roce 1983 – pět let po svém prvotním vydání.
Scott Peck ve své epochální knize The Road Less Traveled hovořil o důležitosti disciplíny. Popsal čtyři aspekty disciplíny:
Peckova kniha začíná hlubokou pravdou, že „Život je těžký!“. Musíme dosvědčit skutečnost, že život nikdy neměl být jednoduchý a že není ničím jiným než bitevním polem problémů. Můžeme nad nimi buď naříkat, nebo je řešit. Právě zde nabývá zásadní role disciplíny na významu.
Pecková definuje disciplínu jako základní sadu nástrojů, které potřebujeme k řešení životních problémů. Těmito nástroji jsou oddalování uspokojení, přebírání odpovědnosti, oddanost pravdě a vyvažování. Jsou to techniky utrpení, prostředky, kterými prožíváme bolest problémů tak, abychom je zvládli a úspěšně vyřešili, a přitom se učili a rostli. Většina z nás nechce zápasit se svými problémy kvůli bolesti, která je s tím spojena. Přesto má život svůj smysl jen v zápolení se svými problémy.
Odklad uspokojení je proces, při kterém se naučíme nejprve poznat a prožít bolest a pak si užít potěšení. Tím umocníme radost z potěšení. Většina z nás se tuto činnost naučí do pěti let. Např. šestileté dítě dá přednost tomu, aby nejdřív snědlo dort a nakonec polevu. Děti si raději nejdříve udělají úkoly, aby si mohly později hrát. Zdá se však, že značnému počtu adolescentů tato schopnost chybí. Tito problematičtí studenti jsou zcela ovládáni svými pudy. Takoví mladí si dopřávají drogy, často se perou a často se ocitají ve sporu s ostatními.
Převzetí odpovědnosti za naše problémy je asi nejtěžší. Vyřešit je můžeme pouze přijetím faktu, že máme problémy. Postoj „To není můj problém!“ nás nikam nedovede. Neuróza a porucha charakteru jsou dvě poruchy odpovědnosti. Neurotici přebírají příliš mnoho odpovědnosti a cítí se vinni za všechno, co se v jejich životě pokazí. Ti druzí se místo toho vyhýbají odpovědnosti a viní ze svých problémů ostatní. „Neurotici se sami činí nešťastnými, lidé s poruchami charakteru se činí nešťastnými všichni ostatní.“ Všichni jsme někdy neurotici nebo lidé s poruchami charakteru. Neurotici si musí uvědomit, že nemusí být nadměrně vinni, zatímco lidé s poruchami charakteru se musí naučit brát věci s nadhledem, místo aby se stali jhem společnosti. Slova Eldridge Cleavera „Pokud nejste součástí řešení, pak jste součástí problému“, platí pro nás všechny.
Oddanost pravdě přijde na řadu potom. Všichni máme určitý světonázor, který musí být neustále aktualizován a revidován, jak se ocitáme vystaveni novým datům. Je-li náš názor úzký, zavádějící a zastaralý, pak budeme ztraceni. Totéž platí pro naše životní zkušenosti. Trpké dětství může v člověku zanechat falešnou představu, že svět je nepřátelské a nelidské místo. Přesto, má-li dotyčný dospět, musí tento předsudek odložit a svůj světonázor revidovat. Být pravdivý také znamená život v opravdovém sebezpytování, ochotu být osobně napadán druhými a naprostou upřímnost k sobě i druhým.
Konečně se dostáváme k balancování – technice flexibility. Mnohdy fungujeme s rigidními, nastavenými vzorci chování. Mimořádná flexibilita je nutností pro úspěšný život. Součástí této techniky je také naučit se vzdát se něčeho, co je nám drahé a známé. Odmítáme-li trpět bolestí z vzdávání, nedokážeme skutečně růst. Právě v dávání získáváme více. To samozřejmě předpokládá, že v první řadě máme co nabídnout.
Tyto vzájemně propojené techniky disciplíny jsou prvořadé, máme-li se vyrovnat s životními strastmi. Člověk může použít dvě, tři nebo dokonce všechny strategie současně. Sílu, ochotu a energii k použití těchto technik poskytuje láska. Ke štěstí nejsou žádné zkratky. Pouze tím, že se naučíme disciplíně, můžeme vkročit na cestu ke spokojenosti a celistvosti.
Neurotické a skutečné utrpení
Scott Peck je přesvědčen, že jen skrze utrpení a muka můžeme vyřešit mnohé hádanky a konflikty, kterým čelíme. To je to, co nazývá skutečným utrpením, křesťanským způsobem. Snahou vyhnout se skutečnému utrpení lidé nakonec vytvářejí více příčin utrpení. Zbytečné utrpení je to, co Scott Peck nazývá neurotickým utrpením.
Scott Peck říká, že naším cílem musí být odstranění neurotického utrpení a práce přes naše skutečné utrpení, k dosažení našich individuálních cílů.
Scott Peck pojednává o zlu ve své knize People of The Lie: The Hope For Healing Human Evil (Lidé lži: Naděje na uzdravení lidského zla). Popisuje poměrně podrobně několik jednotlivých případů týkajících se jeho pacientů. V jednom z nich uzavřel středně postižený neurotický pacient pseudojménem George „pakt s ďáblem“, aby zmírnil své příznaky. Scott Peck jako psychiatr činí netypický morální úsudek o Georgeově terapeutickém paktu a nakonec byl úspěšný v jeho léčbě.
Většina jeho závěrů o psychiatrickém stavu, který označuje jako „zlý“, je odvozena z jeho podrobného studia jednoho pacienta, kterého pojmenoval Charlene. I když Charlene není nebezpečná, není nakonec schopna mít empatii pro ostatní v žádném případě. Podle Scotta Pecka lidé jako ona vidí ostatní jako hrací předměty nebo nástroje, se kterými se manipuluje pro jejich využití nebo zábavu. Scott Peck tvrdí, že tito lidé jsou zřídka viděni psychiatry a nikdy nebyli úspěšně léčeni.
Uvádí některé identifikační znaky pro zlé osoby. Níže jsou rozebrány názory Scotta Pecka.
Zlo popisuje Scott Peck jako „militantní nevědomost“. V tom se blíží původnímu židovsko-křesťanskému pojetí „hříchu“ jako důsledného procesu, který vede k nedosažení skutečných cílů.
Většina zlých lidí si uvědomuje zlo hluboko v sobě, ale nejsou schopni snášet bolest sebezpytování nebo si přiznat, že jsou zlí. Proto neustále utíkají před svým zlem tím, že se staví do pozice morální nadřazenosti a místo zla přenášejí na ostatní. Zlo je extrémní forma toho, co Scott Peck ve svém díle The Road Less Traveled nazývá poruchou charakteru.
Scott Peck v diskusi o skupinovém zlu hovoří o tragédii masakru v My Lai během války ve Vietnamu:
Scott Peck vynakládá velké úsilí, aby si většinu své diskuse udržel na vědeckém základě. Říká, že zlo vzniká ze svobodné volby. Popisuje to takto: Každý člověk stojí na křižovatce, kde jedna cesta vede k Bohu a druhá k ďáblu. Cesta Boží je ta správná a přijetí této cesty se podobá podřízení se vyšší moci. Pokud však chce člověk přesvědčit sám sebe a ostatní, že má svobodnou volbu, raději se vydá cestou, kterou nelze přičítat tomu, že je tou správnou cestou. Proto si vybírá cestu zla.
Peckovy spisy o zlu jsou do jisté míry založeny na svědectvích o zdánlivém posednutí démony a exorcismu Malachiáše Martina. Pravdivost těchto svědectví však byla zpochybněna.
Jeho pohled na lásku (v Cestě méně procestované) je, že láska není cit, je to činnost a investice. Láska je především starost o duchovní růst druhého. Láska nemůže být udržována vzájemnou závislostí, spíše je láska mezi dvěma stranami posílena, když jsou na sobě zcela nezávislé.
Scott Peck se snaží rozlišovat mezi láskou a katexií. Katehexie je to, co vysvětluje přitažlivost pro opačné pohlaví, instinkt mazlení se s domácími mazlíčky a štípání miminka do tváře. Nicméně katexie není láska. Přesto, pravá láska nemůže začít izolovaně, určité množství katexie je nezbytné, aby se člověk dostal dostatečně blízko, aby byl schopen skutečně milovat.
Scott Peck postuluje, že existují čtyři stupně lidského duchovního vývoje:
Scott Peck tvrdí, že zatímco přechody z I. do II. etapy jsou ostré, přechody z III. do IV. etapy jsou postupné. Tyto změny jsou nicméně velmi znatelné a značí významný rozdíl v osobnosti jedince.
Scott Peck ve své knize The Different Drum: Community Making and Peace říká, že komunita má tři základní ingredience:
Čtyři fáze utváření komunity jsou do jisté míry spojeny s modelem v teorii organizace pro pět fází, kterými tým během vývoje prochází. Těchto pět fází je:
Právě v této třetí fázi se metody komunitního budování Scotta Pecka v principu liší od týmového rozvoje. Zatímco týmy v obchodních organizacích potřebují během fáze vytváření norem vypracovat explicitní pravidla, pokyny a protokoly, fáze vytváření komunit je charakterizována nikoli tím, že by pravidla byla stanovena explicitně, ale tím, že se zbavuje odporu v myslích jednotlivců.
Scott Peck založil nadaci Foundation for Community Encouragement, aby podpořil vytváření komunit, které jsou podle něj prvním krokem ke sjednocení lidstva a záchraně před sebezničením.
Význam skutečného společenství
Peck popisuje to, co považuje za nejvýraznější charakteristiku skutečného společenství.