Metodologický individualismus je filozofická metoda zaměřená na vysvětlení a pochopení širokého celospolečenského vývoje jako souhrnu rozhodnutí jednotlivců (a verze individualismu obecně). V nejextrémnější verzi není „celek“ ničím jiným než „součtem svých částí“. Bývá také označován jako „redukcionismus“, tedy redukce vysvětlení všech velkých celků odkazem na menší celky.
Metodologický individualismus se staví například proti srovnávání experimentálních a kontrolních skupin jednotlivců, protože individualismus popírá, že kolektiv je autonomním rozhodovatelem, a požaduje, aby sociální vědy zakládaly své teorie na individuálním jednání. Tato myšlenka se také používá mimo jiné k napadání historismu, strukturálního funkcionalismu a role sociální třídy, genderových rolí nebo etnicity jako byť jen částečných determinant individuálního chování. Dokonce i triviální myšlenka, že reklama ovlivňuje individuální vkus, byla považována za odporující metodologickému individualismu.
Jednu z raných verzí metodologického individualismu lze spatřovat ve spisech Thomase Carlyla, v nichž jsou lidské dějiny chápány jako soubor životopisů hrdinů. (Viz filosofie dějin.) William James se snažil metodologický individualismus oprostit od Carlylova elitářství. Napsal, že „komunity se mění z generace na generaci“, a to nejen díky „Grantům a Bismarckům, [ale také] Jonesům a Smithům“. Grant a Bismarck byli v době, kdy James psal tato slova, hlavami vlád USA, respektive Pruska, ale v této pasáži je vyvažují anonymní Jonesové a Smithové, kteří také házejí své kameny a mají své slovo ve vývoji komunit.
Metodologický individualismus je podstatnou součástí moderní neoklasické ekonomie, která obvykle analyzuje kolektivní jednání z hlediska „racionálních“, užitek maximalizujících jedinců. Jedná se o tzv. postulát Homo economicus. Podle tohoto názoru lze s jeho pomocí vysvětlit strukturu a dynamiku většiny ekonomických institucí. Jedním z příkladů metodologického individualismu v ekonomii byla kritika historické školy prosazující statistickou analýzu ze strany rakouské ekonomické školy v Methodenstreitu.
V sociologii na něj navazuje Jon Elster (mimo jiné): „Základní jednotkou společenského života je individuální lidské jednání,“ tvrdí. „Vysvětlit sociální instituce a sociální změny znamená ukázat, jak vznikají jako výsledek jednání a interakce jednotlivců. Tento názor, často označovaný jako metodologický individualismus, je podle mého názoru triviálně pravdivý.“ (Elster, 1989, 13)
Přísně vzato, metodologický individualismus není argumentem pro politický individualismus. Takový byl alespoň postoj Maxe Webera, který na počátku dvacátého století tvrdil, že má-li vzniknout řádně fungující socialistický režim, musí být i on sociologicky chápán na principech metodologického individualismu. Spojování metodologického a politického individualismu (tj. liberalismu typu laissez-faire) je však běžné, a to jak ze strany přátel, tak i nepřátel prvního z nich. Pokud se tak děje pozitivně, často se tvrdí, že zásady metodologického individualismu jsou záležitostí pouhého zdravého rozumu.
Někteří radikální feminističtí a postmoderní kritici tvrdí, že tento druh „racionality“ je sám o sobě typicky mužskou, západní konstrukcí a že „zdravý rozum“ se v různých kulturách liší. Například pojmy zdravého rozumu v USA, jako jsou práva žen, se velmi liší od pojmů v Íránu. Podobně pro marxisty představuje „zdravý rozum“ částečnou a nutně neúplnou a ideologickou vizi těch, kteří se na společenský systém dívají zevnitř a postrádají jasné pochopení systému jako celku. Metodologický individualismus se dočkal i filozofické kritiky, zejména ze strany sociologů.
Z jednoho alternativního pohledu lze dynamiku společnosti chápat jako dialektiku tří částí:
Vezměme si záchranný člun, který se má brzy zřítit, protože je v něm příliš mnoho lidí. (1) Jednání (včetně slov) jednotlivců pomáhá vytvořit hádku nebo shodu na tom, co dělat (nebo nějakou mezisituaci). (2) Tato sociální situace se pak „promítá“ zpět a ovlivňuje postoje a jednání jednotlivců. (3) „Dialektika“ mezi těmito dvěma silami nakonec vede buď k opuštění lodi jedním či více jedinci – nebo ke kolektivnímu zničení ve vodním hrobě.
Nejvíce opomíjeným aspektem metodického individualismu je vědomí, že skutečnost může být zakoušena a zprostředkována pouze vědomím jednotlivce, které je zase utvářeno společenskou realitou. To znamená, že metodologický individualismus ignoruje nebo zapomíná na druhou část výše limitovaného procesu a přehnaně zdůrazňuje tu první. Předpokládá se, že každý jedinec je autonomní, nehybný hybatel. To obvykle znamená, že se zapomíná na třetí část, takže se přijímá statická perspektiva, takže společnost a lidstvo se v čase nemění.