Minimální páry jsou ve fonologii páry slov nebo frází v určitém jazyce, které se liší pouze v jednom fonologickém prvku, jako je telefon, foném, toneme nebo chroneme, a mají odlišný význam. Používají se k prokázání toho, že dva telefony tvoří v jazyce dva samostatné fonémy.
Jako příklad pro anglické samohlásky lze použít dvojici „let“ + „lit“, která demonstruje, že telefony [ɛ] (in let) a [ɪ] (in lit) ve skutečnosti představují odlišné fonémy /ɛ/ a /ɪ/. Příkladem pro anglické souhlásky je minimální dvojice „pat“ + „bat“. Ve fonetice se tato dvojice, stejně jako každá jiná, liší v mnoha ohledech. V tomto případě se zdá, že kontrast je do značné míry vyjádřen rozdílem v čase nástupu hlasu počáteční souhlásky, protože konfigurace úst je stejná pro [p] a [b]; nicméně je zde také možný rozdíl v délce trvání, který vizuální analýza pomocí vysoce kvalitního videa podporuje.
Fonemická diferenciace se může lišit mezi různými dialekty jazyka, takže určitý minimální pár v jednom přízvuku je párem homofonů v jiném. To nemusí nutně znamenat, že jeden z fonémů v homonymním přízvuku chybí; pouze to, že se nevyskytuje ve stejném rozsahu kontextů.
Differentiations in Czech
Následující dvojice dokazují existenci různých odlišných fonémů v angličtině.
Rozlišení souhlásek se stejným umístěním a způsobem artikulace
V artikulaci dvojných ploziv jsou 4 telefony definovány znaky znělé/neznělé a aspirační/neaspirované: [p], [pʰ], [b] a [bʱ]. V různých jazycích se mohou vyskytnout pouze některé z nich a počet vytvořených fonémů se může opět lišit.
Následující tabulka ukazuje minimální množinu ve francouzštině rozlišujících samohlásek, z nichž některé nebo všechny mohou anglofonnímu člověku znít podobně, protože zvuky [œ] a [y] v angličtině neexistují:
Rozlišování souhlásek
Minimální trojice souhlásek ve francouzštině je:
Protože [tn] není ve francouzštině jediný foném, ukazuje to minimální dvojici mezi přítomností a nepřítomností [t] vedle [n], která sdílí svůj bod artikulace. [n] a [文] se liší pouze v bodě artikulace.
V hebrejštině existují tři slovesa, která v některých dialektech demonstrují rozdíl mezi velární zarážkou a uvulární zarážkou na jedné straně a glotální zarážkou se stažením hrdla a bez něj na straně druhé:
V následujících dvou hebrejských slovesech je jediným rozdílem glotální tečka uprostřed prvního slova:
V korejštině jsou telefony [ɾ] v „Koreji“ a [l] v „Soulu“ alofony jednoho fonému a rodilí mluvčí korejštiny je vnímají jako jediný foném. Rozdíl je v tom, že [ɾ] je alofon tohoto fonému před samohláskami.
Maďarština, italština a polština mají výraznou délku souhlásek, stejně jako latina. Odlišovač délky může být nazýván chroneme. V Mezinárodní fonetické abecedě (IPA) může být prodloužení označeno zdvojením symbolu, nebo zvláštním znakem /ː/. Zdvojnásobení se běžně používá pro souhlásky, zatímco zvláštní symbol se používá pro samohlásky. Např. v italštině:
Maďarština, němčina a thajština mají výraznou délku samohlásky, stejně jako latina. Např. v thajštině (a srovnejte tento příklad také s tím v tónu):
Jazyky jako mandarínská čínština, thajština a mnoho afrických jazyků. (Viz: výškový přízvuk a tónový jazyk.) Například v thajštině:
Španělština, portugalština, rumunština a italština mají mnoho minimálních párů lišících se pouze ve stresu. Nizozemština jich má několik, např. (stres indikuje akutní přízvuk):
Minimální páry se mohou povrchně lišit na více místech, pokud je jeden rys závislý na druhém.
Například anglický záznam (podstatné jméno) a záznam (sloveso) (a podobné páry) se povrchně zdají být minimálními páry pro stres, protože se liší i kvalitou samohlásky. Avšak vzhledem k tomu, že rozdíly v kvalitě samohlásky jsou předvídatelnými důsledky rozdílů ve stresu, jsou takové páry považovány za minimální páry. Podobný případ je v ruštině, např. мука („mučení, bolest“) a мука („mouka“).