Naturalistický omyl je údajný logický omyl, který identifikoval britský filozof G. E. Moore ve své knize Principia Ethica (1903) a kterého se podle Moora dopouští filosof vždy, když se pokouší dokázat nějaké tvrzení o etice tím, že se odvolává na definici pojmu „dobro“ ve smyslu jedné nebo více přirozených vlastností (např. „příjemné“, „zdravé“, „přirozené“ atd.).
Naturalistický omyl souvisí s problémem „je a chce“ (jak jej formuloval například David Hume) a často se s ním zaměňuje. V důsledku toho se tento termín někdy volně používá pro označení argumentů, které tvrdí, že vyvozují etické závěry z přirozených skutečností. Ještě vzdáleněji se tento termín používá k popisu argumentů, které tvrdí, že vyvozují etické závěry ze skutečnosti, že něco je „přirozené“ nebo „nepřirozené“.
Mooreův argument v Principia Ethica je (mimo jiné) obhajobou etického nenaturalismu; tvrdí, že pojem „dobro“ (ve smyslu vnitřní hodnoty) je nedefinovatelný, protože pojmenovává jednoduchou, nepřirozenou vlastnost. Je to spíše „jeden z těch nesčetných předmětů myšlení, které samy o sobě nejsou schopny definice, protože jsou konečnými pojmy, vůči nimž musí být definováno vše, co je schopno definice“ (Principia Ethica § 10 ¶ 1). Naproti tomu se mnozí etičtí filozofové snažili dokázat některá svá tvrzení o etice odvoláním na analýzu významu pojmu „dobro“; domnívali se totiž, že „dobro“ lze definovat pomocí jedné nebo více přirozených vlastností, kterým již rozumíme (jako je „slast“ v případě hédonistů nebo „přežití“ v případě evoluční etiky).
Moore vymyslel termín „naturalistický omyl“, aby popsal argumenty této formy; vysvětluje (v § 12), že dotyčný omyl je příkladem obecnějšího typu omylu, který ponechává nepojmenovaný, ale který bychom mohli nazvat „definiční omyl“. Tohoto omylu se dopouští vždy, když je výrok o tom, že nějaký objekt má jednoduchou nedefinovatelnou vlastnost, nesprávně chápán jako definice, která udává význam této jednoduché nedefinovatelné vlastnosti:
To, že slovo „potěšen“ neznamená „mít pocit červené“ nebo cokoli jiného, nám nebrání pochopit, co znamená. Stačí nám vědět, že „potěšen“ znamená „mít pocit potěšení“, a přestože potěšení je naprosto nedefinovatelné, přestože potěšení je potěšení a nic jiného, necítíme žádné potíže říci, že jsme potěšeni. Důvodem je samozřejmě to, že když řeknu „jsem potěšen“, nemám na mysli, že „jsem“ je totéž co „mít potěšení“. A podobně nemusíme mít potíže s tím, když řeknu, že „potěšení je dobré“, a přitom tím nemyslím, že „potěšení“ je totéž co „dobré“, že potěšení znamená dobré a že dobré znamená potěšení. Kdybych si představoval, že když řeknu „mám potěšení“, mám na mysli, že jsem přesně totéž co „potěšení“, pak bych to vskutku nenazýval naturalistickým omylem, ačkoli by to byl stejný omyl, jaký jsem nazval naturalistickým s ohledem na etiku.
Jde o to, co souvisí s Moorovým chápáním vlastností a pojmů, které je označují. Moore zastává názor (§ 7), že vlastnosti jsou buď komplexy jednoduchých vlastností, nebo jsou neredukovatelně jednoduché. Význam termínů, které označují komplexní vlastnosti, lze dát tak, že v definici použijeme termíny pro jejich složené vlastnosti; jednoduché vlastnosti nelze definovat, protože se skládají pouze samy ze sebe a neexistují žádné jednodušší složky, na které by se dalo odkazovat. Vedle pojmů „dobrý“ a „potěšení“ nabízí Moore jako příklad nedefinovatelných pojmů také pojmy barevné; chce-li tedy člověk pochopit význam pojmu „žlutá“, musí mu být ukázány jeho příklady; nepomůže, když si přečte slovník a dozví se, že „žlutá“ pojmenovává barvu vaječných žloutků a zralých citronů nebo že „žlutá“ pojmenovává základní barvu mezi zelenou a oranžovou ve spektru nebo že vnímání žluté barvy je stimulováno elektromagnetickým zářením o vlnové délce mezi 570 a 590 nanometry. Je pravda, že žlutá jsou všechny tyto věci, že „žloutky jsou žluté“ a „barva vnímaná při stimulaci sítnice elektromagnetickým zářením o vlnové délce mezi 570 a 590 nanometry je žlutá“ jsou pravdivá tvrzení. Tyto výroky však neudávají význam pojmu „žlutá“ a (Moore tvrdí) jejich záměna s definicí pojmu „žlutá“ by znamenala stejný omyl, jakého se dopouštíme, když „Potěšení je dobré“ zaměňujeme s definicí pojmu „dobré“.
Moore dále vysvětluje, že věnuje zvláštní pozornost omylu, který se vyskytuje v etice, a označuje tuto specifickou formu omylu jako „naturalistickou“, protože (1) se jí v etice běžně dopouští a (2) protože dopouštění se omylu v etice zahrnuje záměnu přirozeného předmětu (jako je přežití nebo potěšení) s dobrem, což (jak tvrdí) není přirozený předmět. Je však důležité poznamenat, že navzdory svému rétorickému zaměření na „naturalistickou“ povahu omylu nebyl Moore o nic spokojenější s teoriemi, které se pokoušely definovat dobro v termínech nepřirozených vlastností, než s teoriemi naturalistickými; základem jeho kritiky „metafyzické etiky“ ve IV. kapitole Principia Ethica je totiž to, že teorie, které definují „dobro“ v termínech nadpřirozených nebo metafyzických vlastností, spočívají na stejném omylu jako teorie naturalistické (§ 69). Cílem Moorovy diskuse o „naturalistickém omylu“ je redukcionismus přinejmenším stejně jako specificky naturalismus a důležitým poučením je pro Moora to, že význam pojmu „dobro“ a povaha vlastnosti dobra jsou neredukovatelně sui generis.
Argument otevřené otázky
Moorův argument o nedefinovatelnosti pojmu „dobro“ (a tedy o chybnosti „naturalistického omylu“) se často nazývá argumentem otevřené otázky; je uveden v § 13 Principia Ethica. Argument se opírá o povahu výroků typu „Vše, co je příjemné, je také dobré“ a o možnost klást otázky typu „Je dobré, že x je příjemné?“. Podle Moora jsou tyto otázky otevřené a tyto výroky jsou významné; a zůstanou jimi bez ohledu na to, čím bude nahrazeno slovo „příjemné“. Moore z toho vyvozuje, že jakákoli analýza hodnoty je odsouzena k neúspěchu. Jinými slovy, kdyby bylo možné hodnotu analyzovat, pak by takové otázky a výroky byly triviální a zřejmé. Protože jsou všechno jiné než triviální a zřejmé, musí být hodnota nedefinovatelná. Kritici Moorovy argumentace někdy tvrdí, že se odvolává na obecné hádanky týkající se analýzy (srov. paradox analýzy), a nikoli že odhaluje něco zvláštního o hodnotě. Jiné reakce se odvolávají na fregeovské rozlišení mezi smyslem a referencí a připouštějí, že pojmy hodnoty jsou zvláštní a sui generis, ale trvají na tom, že vlastnosti hodnoty nejsou ničím jiným než přirozenými vlastnostmi (tato strategie je podobná té, kterou zastávají nereduktivní materialisté ve filozofii mysli).
Mnozí lidé používají výraz „naturalistický omyl“ pro označení závěrů ve tvaru „Toto chování je přirozené, proto je toto chování morálně přijatelné“ nebo „Toto chování je nepřirozené, proto je toto chování morálně nepřijatelné“. Takové závěry jsou běžné v diskusích o homosexualitě a klonování, abychom uvedli dva příklady. (Viz tento článek Massima Pigliucciho o homosexualitě a o sociálním darwinismu). Ačkoli takové závěry mohou být skutečně chybné, je důležité si uvědomit, že Moore se jimi nezabývá. Místo toho se zabývá sémantickými a metafyzickými základy etiky.
Mnoho zastánců alternativních léčebných metod navíc podléhá naturalistickému omylu, protože tvrdí, že když je něco přírodní, je to bezpečné a účinné jako léčebný prostředek. To je bohužel chybné jak z principu (příroda vytvořila jedovatý břečťan, hadí jed a dýmějový mor, které nejsou jako lék bezpečné ani účinné), tak v praxi (třezalka tečkovaná je přírodní bylina, kterou bylinkáři někdy používají jako lék na depresi a která může být při nesprávném použití velmi nebezpečná). Podobně je tomu s genetickou modifikací, o níž mnozí odpůrci tvrdí, že je nepřirozená a z definice neobhajitelná. Stejně tak jsou biopotraviny často obhajovány na základě toho, že jsou „přírodní“, a proto mají vlastnosti, které neekologické produkty nemají, i když jsou od sebe k nerozeznání.
Použití termínu „naturalistický omyl“ k popisu odvození „má“ z „je“ (problém Is-ought) podnítilo používání vzájemně se posilující terminologie, která opačný případ (odvození „je“ z „má“) popisuje buď jako „obrácený naturalistický omyl“, nebo jako „moralistický omyl“.
Častým použitím obráceného naturalistického omylu je argument, že nemorálnost přežití nejsilnějšího (pokud by ji lidé praktikovali) má vliv na to, zda je evoluční teorie pravdivá:
Moore, George Edward (1903). Principia Ethica. Cambridge: Cambridge University Press.