Nenásilná komunikace (NVC) je proces vyvinutý Marshallem Rosenbergem, který se snaží umožnit lidem efektivně a se soucitem komunikovat s ostatními. Zaměřuje se na jasné vyjádření pozorování, pocitů, potřeb a požadavků vůči ostatním způsobem, který se vyhýbá diagnostickému jazyku nebo jazyku, který označuje nebo definuje ostatní.
Ti, kteří používají Nenásilnou komunikaci (také nazývanou „Soucitná komunikace“), popisují všechny akce jako motivované snahou o uspokojení lidských potřeb. Při uspokojování těchto potřeb se však snaží vyhnout používání strachu, viny, hanby, obviňování, nátlaku nebo výhrůžek. Ideálem NVC je uspokojovat vlastní potřeby a zároveň uspokojovat potřeby někoho jiného. Klíčovým principem Nenásilné komunikace, který to usnadňuje, je schopnost vyjadřovat se bez použití dobrého/špatného, správného/špatného úsudku, proto důraz na vyjadřování pocitů a potřeb místo kritiky nebo úsudku.
Rosenberg, vystudovaný klinický psycholog, použil koncept nenásilné komunikace v mírových programech ve Rwandě, Burundi, Nigérii, Malajsii, Indonésii, na Srí Lance, na Blízkém východě, v Srbsku, Chorvatsku a Irsku. Teorie má mnoho společného s koncepty používanými v mediaci a řešení konfliktů a používají ji někteří mediátoři ve své práci.
Rosenberg si zvolil název „Nenásilná“ komunikace, aby odkazoval na Gándhího filozofii ahimsa nebo nenásilí, nicméně na rozdíl od Gándhího Rosenberg schvaluje použití ochranné síly – použití síly, aby nedošlo ke zranění, pokud to není trestné – což znamená síly použité s úmyslem potrestat nebo ublížit někomu za minulý čin. Rosenberg tvrdí, že touha potrestat a použití represivních opatření existují pouze v kulturách, které mají moralistické světonázory dobra a zla. Poukazuje na to, že antropologové objevili v mnoha částech světa kultury, ve kterých myšlenka, že někdo je „špatný“, nedává smysl. Tvrdí, že takové kultury bývají mírumilovné a nespoléhají na represivní sílu, aby napravily nepřizpůsobivé nebo škodlivé chování.