Porucha zraku nebo zhoršení zraku je ztráta zraku, která představuje významné omezení zrakových schopností v důsledku onemocnění, úrazu nebo vrozeného nebo degenerativního stavu, který nelze korigovat konvenčními prostředky, včetně refrakční korekce, medikace nebo chirurgického zákroku. Tato funkční ztráta zraku je typicky definována tak, že se projevuje 1) nejlépe korigovanou zrakovou ostrostí menší než 20/60 nebo významnou vadou centrálního pole, 2) významnou vadou periferního pole včetně homonymní nebo heteronymní bilaterální vady zorného pole nebo generalizovanou kontrakcí nebo zúžením pole, nebo 3) sníženou citlivostí na vrcholový kontrast při kterémkoli z výše uvedených stavů.
Podle USA se „termíny částečně vidoucí, slabozraký, právně slepý a úplně slepý používají ve vzdělávacím kontextu k popisu studentů se zrakovým postižením. Jsou definovány následovně:
Porucha zraku je spíše důsledkem funkční ztráty zraku než samotné oční poruchy. Poruchy zraku, které mohou vést k poruchám zraku, mohou zahrnovat degeneraci sítnice, albinismus, šedý zákal, glaukom, svalové problémy, které vedou k poruchám zraku, poruchy rohovky, diabetickou retinopatii, vrozené poruchy a infekci.“ Porucha zraku může být také způsobena poruchami mozku a nervů, v tomto případě se obvykle nazývá kortikální porucha zraku (CVI).
Pokyny Americké lékařské asociace k hodnocení trvalého poškození se pokoušejí poskytnout „standardizovaný, objektivní přístup k hodnocení zdravotních postižení“. Kapitola Vizuální systém „poskytuje kritéria pro hodnocení trvalého poškození zrakového systému, neboť ovlivňuje schopnost jedince vykonávat činnosti každodenního života“. Pokyny odhadují, že ztráta jednoho oka se rovná 25% poškození zrakového systému a 24% poškození celé osoby; úplná ztráta zraku v obou očích se považuje za 100% poškození zraku a 85% poškození celé osoby.
Zhoršení zraku má značný ekonomický dopad i na rozvinuté země.