Potvrzování chování je typ sebenaplňujícího se proroctví, kdy sociální očekávání lidí (založené spíše na společenském přesvědčení než na osobním očekávání) vede k tomu, že jednají způsobem, který způsobuje, že ostatní potvrzují toto očekávání.
Psycholog Mark Snyder a jeho kolegové (např. Skrypnek & Snyder, 1982; Snyder, 1981; Snyder, 1992; Snyder & Swann, 1978; Snyder, Tanke, & Bersheid, 1977) provedli jedny z prvních a nejcitovanějších studií o potvrzování chování. Společně vytvořili vynikající příklady toho, jak chování cíle poskytuje behaviorální potvrzení původního (a často mylného) přesvědčení vnímatele. Vynikajícím příkladem je jejich studie „stereotypu fyzické atraktivity“. Tato studie se skládala z několika vysokoškoláků, kterým bylo prostřednictvím magnetofonu vnuceno přesvědčení, že hovoří s atraktivní potenciální partnerkou. Zatímco jiní vysokoškoláci byli nastraženi tak, aby věřili, že hovoří s neatraktivní potenciální partnerkou. Analýzou interakcí Snyder a jeho kolegové dospěli k závěru, že „ty (cílové ženy), které byly vnímateli považovány za fyzicky atraktivní, se pozorovatelům-posuzovatelům jevily jako sebevědomější, živější, s větší radostí vedly konverzaci a více se líbily svým partnerům“ než ty ženy, které byly vnímateli považovány za neatraktivní.
Tato zjištění naznačují, že lidé, kteří jsou v každodenním životě cílem mnoha vnímatelů, mohou běžně jednat způsobem, který není v souladu s našimi vlastními postoji, přesvědčením nebo pocity, ale spíše s představami a stereotypy, které o nás a našich vlastnostech mají ostatní. Proto se zdá, že moc přesvědčení druhých nad naším chováním je mimořádně silná.
Potvrzení chování, v literatuře označované také jako „sebenaplňující se proroctví“ (např. Rosenthal, 1974) a potvrzení očekávání (např. Darley & Fazio, 1980), je jev vytvářející přesvědčení. Přesvědčení o druhém člověku vede k tomu, že se chová způsobem, který způsobí, že druhý člověk toto očekávání potvrdí, např. někdo může o druhém člověku říci, že je chladný a odměřený, a při konfrontaci s ním se chová jinak, což následně způsobí, že se druhý člověk chová chladně a odměřeně (Snyder, 1992; Snyder, Tanke & Berscheid, 1977).
Aby se vysvětlily základní mechanismy těchto jevů, věnovalo se mnoho prací analýzám a diskusím, jejichž výsledkem je tento čtyřstupňový proces potvrzení chování. Nejprve vnímatelé přijímají přesvědčení o cílech. Za druhé, vnímatelé se chovají k cílům, jako by tato přesvědčení byla pravdivá. Za třetí, cíle přizpůsobují své chování předsudkům vnímatelů a za poslední, vnímatelé interpretují chování cílů jako potvrzení svých předchozích přesvědčení (Darley & Fazio, 1980; Deaux & Major, 1987; Kelley, 1992; Snyder & Stukas, 1999).
– Rasa – ve studii Chena a Bargha (1997) se ukázalo, že účastníci, kteří byli podprahově ovlivněni afroamerickým stereotypem, pozorovali větší nepřátelství ze strany cíle, s nímž komunikovali, než ti, kteří byli v kontrolní podmínce. To naznačuje, že potvrzení chování způsobilo, že cíle byly nepřátelštější, pokud byl jejich vnímatel negativně primedován.
Zásadní námitka týkající se potvrzování chování spočívá v tom, že laboratorní situace používané ve výzkumu se nesnadno přenášejí do reálné sociální interakce (Jussim, 1990; Miller & Turnbull, 1986). Stejně tak se tvrdí, že nepotvrzení chování se stejně pravděpodobně vyvíjí z očekávání jako sebepotvrzení. Nejsilnější Jussimova (1990) kritika spočívá v tom, že ve všech předchozích studiích potvrzování chování byli účastníci falešně klamáni ohledně vlastností cílů; v reálném životě jsou však očekávání lidí zpravidla správná. K boji proti této kritice se behaviorální konfirmace přizpůsobila a zavedla nevědomý prvek (Prinz, 1990). Přestože tento fenomén má zjevně svá úskalí, je v posledních desetiletích neustále studován, což zdůrazňuje jeho význam v psychologii (Snyder & Klein, 2005).