Jedním z nejznámějších filozofických kopců, které je třeba zdolat, je smíření hmotného světa a mysli, a Leibniz tento kopec zdolává prostřednictvím svého argumentu pro předem určenou harmonii. V Leibnizově práci monadologii Leibniz konstatuje, že monady „(nekonečně malé psychofyziologické entity)“ (10) jsou jako Leibnizova verze filozofických atomů. Monady, na rozdíl od atomů, jsou mimo fyzičnost atomů a lze je nejlépe popsat jako jednotku existence. Protože monady působí jako filozofické stavební kameny pro všechny věci (fyzické i nefyzické), nemohou se monady vůbec rozložit, změnit nebo kauzálně interagovat. Z toho pak Leibniz vyvozuje, že protože monady nemohou kauzálně interagovat, látky vytvořené z monad také nemohou kauzálně interagovat. Mysl a materiál jsou sice velmi filozoficky odlišné, ale obě látky jsou vytvořeny z monad, filozofických atomů reality. Tudíž „lidská mysl a jejich těla – stejně jako ve skutečnosti jakékoli vytvořené látky – nemohou kauzálně reagovat“ (3). Problém s neexistencí kauzální interakce mezi fyzickými a duševními svazky je však v tom, že pokud je toto tvrzení pravdivé, pak když se pokusím použít svou mysl k pohybu prstů nebo paží, nic se nestane. Zdánlivě by to porazilo Leibnizovu filozofii; pokaždé, když se pokusím použít svou mysl k pohybu prstů nebo paží, funguje to. Ale kvůli Leibnizově předem nastolené harmonii není Leibnizova filozofie poražena a místo toho zůstává jeho filozofie stejně argumentačně stabilní jako předtím.
Představte si houpačku se dvěma houpačkami a na této houpačce se obě houpačky houpají sem a tam dokonale synchronizovaně. Tyto houpačky jsou neustále ve stavu synchronizace a jsou vždy dokonale srovnány vedle sebe. Materialista, který věří, že „vše je tvořeno hmotou a energií“ (8), by vysvětlil, že houpačky se houpají společně, protože jedna houpačka (nadřazená houpačka) ovládá činnost druhé houpačky. Příležitostný ismus by vysvětlil, že tyto dvě houpačky jsou neustále upravovány a udržovány na každém kroku bohem, který manuálně zajišťuje, aby se obě houpačky houpaly společně. Leibniz by nesouhlasil s oběma a místo toho by argumentoval, že bůh před dobou houpání tlačil na tyto dvě houpačky dokonale a identicky zároveň, takže i když tyto dvě houpačky na sebe nikdy nepůsobí nebo se vzájemně neovlivňují, pohybují se v tandemu a vypadají, jako by se vzájemně zrcadlily. Jednoduše si představte, že místo jednoho houpání máme duševní sféru a místo druhého houpání máme fyzickou sféru. To nám ponechává Leibnizovu předurčenou harmonii, myšlenku, že „to, co se jeví jako skutečné příčinné vztahy mezi myslí a tělem, je v metafyzické realitě vzájemná konformita nebo koordinace mysli a těla“ (4). Místo toho, aby mysl a tělo na sebe vzájemně působily a působily, se prostě synchronizovaně houpají ze společné příčiny, která je k tomu dotlačila: boha a jeho monady.