Pronásledování je forma asociálního chování, trvalé týrání jednotlivce nebo skupiny jinou skupinou. Nejčastějšími formami jsou náboženské pronásledování, etnické pronásledování a politické pronásledování, i když mezi těmito pojmy přirozeně existuje určitý přesah.
Nejčastějším scénářem je většinová/ingroupová perzekuce menšiny/outgroup, protože opak je obvykle nepraktický, i když apartheid v Jižní Africe je považován za výjimku. Většinové skupiny však mohou vzbuzovat nelibost tam, kde jsou místní menšinou a cítí se pronásledovány; osoby etnické většiny, které se odváží do velké menšinové čtvrti, mohou vůči nim pociťovat nebo vnímat nepřátelství.
Viz obrácená diskriminace.
Jako součást Norimberských principů jsou zločiny proti lidskosti součástí mezinárodního práva. Princip VI Norimberských principů uvádí, že
Dále uvedené trestné činy jsou podle mezinárodního práva trestné jako trestné činy:…
c) Zločiny proti lidskosti:
Existují různé možné příčiny perzekučního chování. Například hnutí, které je veřejně nebo implicitně ztotožněno s menšinovou skupinou – například s náboženstvím, genetickým dědictvím, regionem nebo jiným tradičním rozlišením – může být natolik úspěšné, že naruší status quo nebo se spojí s násilnými činy. Uvažující perzekuční hnutí by pak mohlo vzniknout uvnitř většiny a nemuselo by nutně rozlišovat mezi těmi, kteří jsou a nejsou součástí hnutí. Toto pronásledování by zase mohlo radikalizovat menšinovou skupinu, což by vedlo k cyklu zpětné vazby.
Tzv. oportunistická perzekuce nastává tehdy, když někdo zneužívá a rozdmýchává existující proud zášti k posílení vlastní politické moci. Tento oportunismus lze aplikovat „obráceně“, jako když menšinový řečník provokuje perzekuci s cílem sjednotit menšinové hnutí.
Dřívější pronásledování se může stát důležitým prvkem identity pronásledované skupiny. Příslušníci mnoha etnických skupin a náboženství mohou alespoň jednou jmenovat dobu, kdy byla jejich skupina pronásledována jinými. Období pronásledování mohou zahrnovat mučednictví, kdy se osoba zabitá pronásledovatelem stává silným kulturním symbolem pronásledované skupiny.
Historická vzpomínka na perzekuci může dlouho přežívat postavení skupiny jako utlačované menšiny a stát se symbolem členství ve skupině. Například dva nejznámější symboly křesťanství – křesťanský kříž a ichtó – jsou pozůstatky perzekuce: kříž je prostředek, kterým byl Kristus mučen, zatímco ichtó byl (podle jednoho příběhu) tajný symbol, který křesťané používali k vzájemné identifikaci za římské perzekuce. I tam, kde je křesťanství většinovým náboženstvím a mělo větší moc, připomínají tyto symboly perzekuce tíživou minulost.