Sebeklam je proces popírání nebo racionalizace relevance, významu nebo důležitosti protichůdných důkazů a logických argumentů.
Bylo argumentováno, že lidé jsou bez výjimky velmi náchylní k sebeklamu, protože každý má emocionální vazby na víru, která může být v některých případech iracionální. Někteří evoluční biologové, jako Robert Trivers, dokonce naznačili, že protože je klam tak důležitou součástí lidského chování (a chování zvířat obecně), může instinkt k sebeklamu poskytnout člověku selektivní výhodu: pokud někdo může věřit své vlastní „lži“ (tj. své prezentaci, která je zaujatá vůči jeho vlastnímu zájmu), teorie říká, bude následně schopen lépe přesvědčit ostatní o své „pravdě“.
Tato představa je založena na následující logice. U lidí vědomí faktu, že člověk jedná klamně, často vede k poznávacím znakům klamu. Pokud tedy sebeklam někomu umožňuje uvěřit jeho zkreslení, nebude takové znaky klamu vykazovat, a proto se bude zdát, že mluví pravdu.
Lze také argumentovat, že schopnost klamat, nebo sebeklamat, není zvolenou vlastností, ale vedlejším produktem více primární vlastnosti, která je vybrána. Abstraktní myšlení umožňuje mnoho evolučních výhod, jako je pružnější, adaptivní chování a inovace. Vzhledem k tomu, že lež je abstrakce, mentální proces vytváření lži se může objevit pouze u zvířat s dostatečnou mozkovou složitostí, která umožňuje abstraktní myšlení.