Souhláska je zvuk v mluveném jazyce, který je charakterizován uzavřením nebo zúžením hlasového ústrojí dostatečným k vyvolání slyšitelných turbulencí. Slovo souhláska pochází z latiny a znamená „znít s“ nebo „znít společně“, myšlenkou je, že souhlásky nezní samy o sobě, ale vyskytují se pouze s blízkou samohláskou, což je případ latiny. Toto pojetí souhlásek však neodráží moderní jazykové chápání, které souhlásky definuje z hlediska zúžení hlasového ústrojí.
Vzhledem k tomu, že počet souhlásek ve světových jazycích je mnohem větší než počet souhláskových písmen v jedné abecedě, lingvisté vymysleli systémy, jako je Mezinárodní fonetická abeceda (IPA), aby každé možné souhlásce přiřadili jedinečný symbol. Ve skutečnosti má latinská abeceda, která se používá pro psaní angličtiny, méně souhláskových písmen než angličtina souhláskových zvuků, takže některá písmena představují více než jednu souhlásku a digrafy jako „sh“ a „th“ se používají pro reprezentaci některých zvuků. Mnoho mluvčích si ani neuvědomuje, že „th“ zvuk v „this“ je jiný zvuk než „th“ zvuk v „thing“ (v IPA jsou [ð] a [θ]).
Všechny anglické souhlásky mohou být klasifikovány kombinací těchto znaků, například „bezhlasá alveolární stop souhláska“ [t]. V tomto případě je vynechán mechanismus proudění vzduchu.
Některé dvojice souhlásek jako p::b, t::d se někdy nazývají fortis a lenis, ale to je spíše fonologický než fonetický rozdíl.
Slovo souhláska se také používá k označení písmene abecedy, které označuje souhláskový zvuk. Souhlásková písmena v anglické abecedě jsou B, C, D, F, G, H, J, K, L, M, N, P, Q, R, S, T, V, W, X, Z a obvykle Y: Písmeno Y znamená souhlásku [j] v „chomoutu“, ale pro samohlásku [ɪ] například v „mýtu“.