Kultura viny (anglicky guilt culture) je v kulturní antropologii pojem, podle kterého je primární metodou sociální kontroly a základem dětské disciplíny v dané společnosti vštěpování pocitů viny za chování a myšlenky, které jsou považovány za nežádoucí.
Je možné klasifikovat společnosti, konkrétně apollonijské, podle emocí, které používají k ovládání jedinců, jejich ovládání k normové poslušnosti a konformitě. Podle této klasifikace je kultura viny alternativou ke kultuře hanby. Kultury hanby jsou obvykle založeny na konceptech hrdosti a cti a vzhled je to, co se počítá, na rozdíl od individuálního svědomí v kulturách viny. Toto rozlišení poprvé zavedl E. R. Dodds v knize Řekové a iracionální (1951).
Anglosaská Anglie je obzvláště pozoruhodná jako kultura hanby a tato vlastnost přežila i po křesťanizaci anglosaské Anglie, která je typicky kulturou viny. Jiným příkladem kultury hanby v rámci křesťanství jsou kultury Mexika, Andalusie a obecně křesťanských středomořských společností.
Výrazným rysem společností s pocitem viny je poskytnutí sankčního osvobození od viny za určité chování buď před skutkem, jako když člověk odsuzuje sexualitu, ale povoluje ji podmíněně v souvislosti s manželstvím, nebo po skutku. V takových případech existuje jasná příležitost pro autority získat moc, peněžní a/nebo jiné výhody, atd. manipulací s podmínkami viny a odpuštění viny.
Paul Hiebert charakterizuje společnost viny takto:
Zavedení nového státem posvěceného (nebo vládcem posvěceného) náboženství nemusí nutně vést k radikálním změnám v základní struktuře hodnot kultury. Nejen Beowulf, ale i Maximové Exeterské knihy – „Dom bib selast“ (Sláva je nejlepší, 80) – a Bitva u Maldonu svědčí o vitalitě kultury hanby a jejích hodnot v anglosaské Anglii dlouho po Konverze. Téma „uctívání“ (tj. anglosaské weordscipe [čest]), které se prolíná Maloryho příběhy, naznačuje, že étos kultury hanby přežil Konverzi i Dobytí.