„Stav přírody“ je termín v politické filosofii používaný v teoriích společenských smluv k popisu hypotetického stavu lidstva před založením státu a jeho monopolu na legitimní použití fyzické síly. V širším slova smyslu je stav přírody stav před vznikem vlády pozitivního práva, tedy synonymem anarchie.
V některých verzích teorie společenských smluv neexistují žádná práva ve stavu přírody, pouze svobody, a je to smlouva, která vytváří práva a povinnosti. V jiných verzích dochází k opaku: smlouva ukládá jednotlivcům omezení, která omezují jejich přirozená práva.
Hobbesova „válka všech proti všem“
Pojem stavu přírody poprvé formuloval anglický filozof Thomas Hobbes v knize Leviathan ze 17. století. Hobbes tento pojem popsal v latinské frázi bellum omnium contra omnes, znamenající „válku všech proti všem“. V tomto stavu má každý člověk přirozené právo udělat cokoliv, aby si zachoval vlastní svobodu nebo bezpečí.
Hobbes věřil, že lidské bytosti ve stavu přírody by se vůči sobě chovaly „špatně“ („špatně“ ve smyslu morálky, kterou bychom běžně uplatňovali: ale Hobbes tvrdil, že lidé mají plné právo bránit se jakýmikoli prostředky, v případě neexistence pořádku). Slavně věřil, že takový stav by vedl k „válce každého člověka proti každému člověku“ a učinil by život „osamělým, chudým, odporným, brutálním a krátkým“.
John Locke dále zkoumá stav přírody ve svém Druhém pojednání o občanské vládě, napsaném těsně před Velkolepou revolucí v Anglii v roce 1688. Locke argumentoval, že neomezená vláda vede ke zneužívání a že vláda by měla být z lidu a že by měla být omezena tak, aby neporušovala přirozená práva lidí. Locke uvádí, že celé obyvatelstvo má právo potrestat pachatele tak, aby už znovu nespáchal zločin a aby ostatní byli odrazeni od morálního porušování zákonů. Pokud se stát změnil v tyranii, Locke argumentoval ve prospěch práva na vzpouru.
Hobbesův názor zpochybnil v osmnáctém století Jean-Jacques Rousseau, který tvrdil, že Hobbes bere socializované osoby a jednoduše si je představuje, jak žijí mimo společnost, ve které byli vychováni. Místo toho tvrdil, že lidé se nerodí ani dobří, ani špatní; lidé neznají ani neřest, ani ctnost, protože mezi sebou nemají téměř žádné styky. Jejich špatné návyky jsou produktem civilizace, konkrétně společenských hierarchií, majetku a trhů. Další kritikou Karla Marxe je jeho pojetí druhového bytí, neboli jedinečný potenciál lidí pro dynamické, tvůrčí a kooperativní vztahy mezi sebou. Marxovi a dalším v jeho linii kritické teorie brání naplnění tohoto potenciálu odcizené a abstrahované společenské vztahy (viz anomie).
John Rawls použil to, co se rovnalo umělému stavu přírody. Pro rozvoj své Teorie spravedlnosti staví Rawls všechny do původní pozice. Původní pozice je hypotetický stav přírody používaný jako myšlenkový experiment pro rozvoj Rawlovy teorie spravedlnosti. Lidé v původní pozici nemají žádnou společnost a jsou pod rouškou nevědomosti, která jim brání v tom, aby věděli, jak mohou mít ze společnosti prospěch. Nevědí, jestli budou chytří nebo hloupí, bohatí nebo chudí nebo cokoliv jiného o jejich jmění a schopnostech. Rawls zdůvodňuje, že lidé v původní pozici by chtěli společnost, kde by měli chráněné své základní svobody a kde by měli také nějaké ekonomické záruky. Pokud by společnost měla být budována od nuly prostřednictvím společenské dohody mezi jednotlivci, tyto principy by byly očekávaným základem takové dohody. Tyto principy by tedy měly tvořit základ skutečných, moderních společností, protože každý by s nimi měl souhlasit, pokud by společnost byla organizována od nuly ve spravedlivých dohodách.
Podle Hobbesova názoru, jakmile je ustavena občanská vláda, zmizel mezi jednotlivci stav přírody kvůli civilní moci, která existuje k vynucování smluv. Mezi národy však žádná taková moc neexistuje, a proto mají národy stejná práva na ochranu sebe sama – včetně vedení války – jako jednotlivci.
Rawls také zkoumá stav přírody mezi národy. Rawls ve svém díle Zákon národů aplikuje upravenou verzi svého původního myšlenkového experimentu postoje do mezinárodních vztahů. Rawls říká, že základní jednotku, která by měla být zkoumána, tvoří lidé, nikoli státy. Státy by měly být vedeny k tomu, aby se řídily principy z Rawlsovy dřívější Teorie spravedlnosti. Demokracie se zdá být nejlogičtějším prostředkem k dosažení těchto cílů, ale vlídné nedemokracie by měly být na mezinárodní scéně vnímány jako přijatelné. Rawls rozvíjí osm principů, jak by lidé měli jednat na mezinárodní scéně.