Receptory steroidních hormonů jsou intracelulární receptory (typicky cytoplazmatické), které provádějí transdukci signálu pro steroidní hormony. Receptory steroidních hormonů jsou součástí skupiny nukleárních receptorů, které zahrnují skupinu homologních strukturovaných receptorů (receptory typu II), které se vážou na nesteroidní ligandy, jako jsou hormony štítné žlázy a vitamín A, stejně jako na vitamín D a orfanové receptory. Všechny tyto receptory jsou transkripčními faktory. Obvykle jsou umístěny v cytosolu a po aktivaci se přesunou do buněčného jádra.
Receptory steroidních hormonů mají společnou strukturu čtyř jednotek, které jsou funkčně homologní, tzv. „domény“:
Pouze receptory typu I mají protein tepelného šoku (hsp) spojený s neaktivním receptorem, který se uvolní, když receptor interaguje s ligandem. Receptory typu I lze nalézt v homodimerové nebo heterodimerové formě. Receptory typu II nemají žádný hsp a na rozdíl od klasického receptoru typu I jsou umístěny v buněčném jádru.
Existují určité důkazy, že určité receptory steroidních hormonů mohou procházet lipidovými dvouvrstvými membránami na povrchu buněk a mohou být schopny interakce s hormony, které zůstávají mimo buňky (Luconi et al 2004).
Steroidní hormonální receptory mohou fungovat i mimo jádro a párovat se s cytoplazmatickými transdukčními proteiny, jako jsou PI3k a Akt kináza (Aquila et al 2004).
Volné (tedy nevázané) steroidy vstupují do buněčné cytoplazmy a interagují s jejich receptorem. V tomto procesu dochází k disociaci proteinu tepelného šoku a translokaci aktivovaného receptor-ligandového komplexu do jádra.
Po vazbě na ligand (steroidní hormon) tvoří steroidní receptory často dimery. V jádře působí komplex jako transkripční faktory, které svým působením na DNA zvyšují nebo potlačují transkripci určitých genů. Výsledkem je messenger RNA, který opouští jádro a interaguje s ribozomy. Tam, po překladu genetického poselství, vznikají specifické proteiny. Tyto specifické proteiny plní biologický úkol.
Receptory typu II jsou umístěny v jádře. Jejich ligandy tak procházejí buněčnou stěnou a cytoplazmou a vstupují do jádra, kde aktivují receptor bez uvolnění hsp. Aktivovaný receptor interaguje s prvkem hormonální odezvy a transkripční proces je zahájen jako u receptorů typu I.
Živly hormonální odezvy (HRE) pro steroidní hormonální receptory jsou sekvence DNA se strukturou dvojice palindromových nebo tandemových sekvencí často oddělených třemi nukleotidy. Tyto prvky se vzájemně podobají svou délkou a uspořádáním, ale liší se svými sekvencemi.
Schopnost daného hormonálně-receptorového komplexu způsobit změnu exprese genu, který reguluje, závisí na specifické HRE sekvenci, vzdálenosti HRE od genu a počtu HRE ovlivňujících gen (Nelson & Cox 2000).
Biologická odpověď je ovlivněna množstvím dostupných hormonů, dostupnou populací receptorů, rychlostí disociace komplexu hormonálních receptorů se specifickým místem DNA a doplňováním populace receptorů.
Konstitutivní androstanový receptor –
Vazebný faktor jádra –
E2F –
Farnesoidní X receptor –
Kruppelovy faktory –
Nanog –
NF-kB –
Oct-4 –
P300/CBP –
Peroxisomový proliferátor aktivovaný –
PIT-1 –
Rho faktor –
R-SMAD –
Sigma faktor –
Sox2 –
Sp1 –
STAT protein
Základní-šroubovice-smyčka-šroubovice:
Aryl-uhlovodíkový receptor –
Hypoxií indukovatelné faktory –
MYC –
MyoD –
Myogenin –
Twist transkripční faktor
Základní leucinový zip:
Ccaat-enhancer-binding proteins –
CREB –
Základní leucinový zip se smyčkou helix-loop-helix:
Transkripční faktor asociovaný s mikroftalmií –
Sterolový protein vázající regulační prvek
Steroidní hormonální receptory
Typ I:
Glukokortikoidní receptor –
Mineralokortikoidní receptor –
Pohlavní hormonální receptor (Androgen receptor, Estrogen receptor, Progesteron receptor)
Typ II:
Calcitriol receptor –
Retinoid receptor (Retinoic acid receptor, Retinoid X receptor) –
Thyroid hormone receptor