Vynálezci řešili strach z pohřbení zaživa
Strach z pohřbení zaživa je strach z uložení do hrobu ještě zaživa v důsledku nesprávného prohlášení za mrtvého. Abnormální, psychopatologická verze tohoto strachu se označuje jako tapofobie (z řeckého taphos, což znamená „hrob“), což se překládá jako „strach z hrobů“.
Před příchodem moderní medicíny nebyl strach zcela iracionální. V průběhu dějin došlo k četným případům, kdy byli lidé omylem pohřbeni zaživa. V 18. století došlo k rozvoji resuscitace dýchání z úst do úst a hrubých defibrilačních technik k oživení osob považovaných za mrtvé a Královská humánní společnost vznikla jako Společnost pro uzdravení osob zjevně mrtvých. V roce 1896 uvedl americký ředitel pohřebního ústavu T.M. Montgomery, že „téměř 2% exhumovaných byly bezpochyby oběťmi pozastaveného oživování“.
Existuje mnoho městských legend o lidech, kteří byli omylem pohřbeni zaživa. Legendy obsahují prvky, jako že někdo vstoupil do stavu soporu jen proto, aby se po letech probudil a znovu zemřel strašlivou smrtí. Jiná legenda vypráví o rakvích, které se otevřely a nalezly mrtvolu s dlouhým vousem nebo mrtvoly se zdviženýma rukama a dlaněmi vzhůru. Za zmínku stojí legenda o předčasném pohřbu Ann Hill Carter Lee, zesnulé manželky Jindřicha Lee III.
Strach z pohřbení zaživa byl rozpracován do té míry, že ti, kteří si to mohli dovolit, udělali všemožná opatření pro stavbu „bezpečnostní rakve“, aby se tomu předešlo (např. skleněná víka pro pozorování, lana ke zvonkům pro signalizaci a dýchací trubky pro přežití až do záchrany).
Městská legenda uvádí, že rčení „Saved by the bell“ a „Dead ringer“ jsou obě odvozena od pojmu mít lano připevněné ke zvonu mimo rakev, což by mohlo upozornit lidi, že nedávno pohřbená osoba ještě nezemřela, nicméně obě jsou falešná.