Tabu mrtvých zahrnuje tabu nedotýkat se mrtvých a těch, kteří je obklopují; tabu truchlících po mrtvých; a tabu všeho, co je spojováno s mrtvými.
Tabu proti pojmenovávání mrtvých
Sigmund Freud sleduje původ nebezpečného charakteru vdovců a vdov až k nebezpečí pokušení. Muž, který ztratil svou ženu, musí odolat touze najít za ni náhradu; vdova musí bojovat proti stejnému přání a navíc může vzbudit touhy jiných mužů. Náhradní uspokojování takového druhu je v rozporu s pocitem smutku a nevyhnutelně by roznítilo hněv ducha.
Sigmund Freud vysvětluje, že základním důvodem existence takových tabu je strach z přítomnosti nebo návratu ducha mrtvého člověka. Právě tento strach vede k velkému množství obřadů, jejichž cílem je udržet ducha v odstupu nebo ho odehnat.
Například Tuaregové ze Sahary se návratu ducha mrtvého muže děsí natolik, že „[dělají] vše pro to, aby se mu vyhnuli tím, že po smrti přesunou svůj tábor, navždy přestanou vyslovovat jméno zesnulého a vyhnou se všemu, co by mohlo být považováno za vyvolání nebo připomenutí jeho duše. Proto, stejně jako Arabové, neoznačují jednotlivce tím, že ke svým osobním jménům přidávají jména svých otců. […] dávají každému člověku jméno, které bude žít a zemře s ním.“ V mnoha případech zůstává tabu nedotčeno, dokud tělo mrtvého úplně nezhnije, ale do té doby se musí komunita přestrojit, aby je duch nepoznal. Například obyvatelé ostrova Nicobar se snaží přestrojit tím, že si oholí hlavy.
Psycholog Wilhelm Wundt spojuje tabu se strachem, že duše mrtvého muže se stala démonem. Navíc mnoho případů ukazuje nepřátelství vůči mrtvým a jejich zobrazení jako zlovolných postav. Edward Westermarck poznamenává, že „smrt je běžně považována za nejvážnější ze všech neštěstí; proto se předpokládá, že mrtví jsou neobyčejně nespokojeni se svým osudem […] taková smrt přirozeně vede k tomu, že duše je pomstychtivá a mrzutá. Závidí živým a touží po společnosti svého starého přítele.“