The Bell Curve je kontroverzní, nejprodávanější kniha Richarda J. Herrnsteina a Charlese Murrayho z roku 1994 zkoumající roli inteligence v americkém životě. Autoři se nechvalně proslavili diskusí o rase a inteligenci v kapitolách 13 a 14.
Kniha, pojmenovaná podle zvonovitého normálního rozdělení IQ skóre, cituje vzestup „kognitivní elity“, která má výrazně vyšší než průměrnou šanci uspět v životě.
V rámci mainstreamových médií i vědecké obce se sešlo velké množství lidí, aby knihu podpořili i kritizovali. Někteří kritici knihu a její autory odsoudili jako podporující vědecký rasismus.
Bellova křivka je na knihu své popularity poměrně velká, váží 845 stran v prvním tisku a 879 v revidované brožované podobě. Velká část materiálu je technického a akademického rázu, ale statistická vysvětlení knihy jsou stylizována tak, aby oslovila široké publikum. K dispozici jsou rozsáhlé poznámky, grafy a tabulky.
Zvonová křivka je rozdělena do čtyř sekcí.
Herrnstein a Murray jdou v mnoha ohledech ve stopách harvardského výzkumníka Arthura Jensena.
V knize tvrdí, že 1) inteligence existuje a je přesně měřitelná napříč rasovými, jazykovými a národními hranicemi, 2) inteligence je jedním z — ne-li nejdůležitějším — korelačním faktorem v ekonomické, sociální a úspěchu obecně v Americe, a stává se stále důležitějším, 3) inteligence je převážně (40% až 80%) geneticky dědičná, 4) v IQ existují rasové a etnické rozdíly, které nelze dostatečně vysvětlit environmentálními faktory, jako je výživa, sociální politika nebo rasismus, 5) nikdo dosud nebyl schopen manipulovat s IQ dlouhodobě v jakékoli významné míře prostřednictvím změn environmentálních faktorů, a ve světle jejich selhání se takové přístupy stávají méně slibnými, a konečně, 6) jako země USA tyto skutečnosti popírají, a ve světle těchto zjištění je lepší veřejné chápání povahy inteligence a jejích sociálních korelátů nezbytné pro orientaci budoucích politických rozhodnutí v Americe.
Jejich důkazy pocházejí z analýzy dat sestavených v National Longitudinal Study of Youth (NLSY), studii, kterou provedl Úřad pro statistiku práce amerického ministerstva práce a která od 80. let sledovala tisíce Američanů. Všichni účastníci NLSY podstoupili zkoušku AFQT (Armed Forces Qualifying Test), což je měřítko kognitivních schopností srovnatelné s IQ testem. Účastníci byli později hodnoceni z hlediska sociálních a ekonomických výsledků. Obecně byly IQ/AFQT skóre lepším prediktorem životních výsledků než sociální třídní zázemí. Podobně po statistické kontrole rozdílů v IQ zmizelo mnoho výsledných rozdílů mezi rasově-etnickými skupinami. (viz také Význam skupinových IQ rozdílů)
Po vydání získal The Bell Curve velkou publicitu, včetně titulních článků v Newsweeku („věda, která za tím stojí, je v drtivé většině mainstreamová“), raného vydání (na protest ostatních spisovatelů a redaktorů) The New Republic jeho tehdejším šéfredaktorem Andrewem Sullivanem a The New York Times Book Review (která naznačovala, že kritikům se nelíbí jeho „apel na sladký rozum“ a jsou „nakloněni pověsit obžalované bez soudu“). První články a úvodníky se objevily v Time, The New York Times („je to silný argument“), The New York Times Magazine, Forbes, The Wall Street Journal a The National Review. Dostalo se jí uctivého odvysílání v takových pořadech jako Nightline, MacNeil/Lehrer NewsHour, McLaughlin Group, Think Tank, PrimeTime Live a All Things Considered. Knihy se prodalo přes 300 000 výtisků v pevném obalu.
Zatímco popularita knihy byla poháněna především kontroverzními tvrzeními týkajícími se rasy a inteligence, přesnost těchto tvrzení i kvalifikace autorů se brzy staly terčem útoků. Doktor Herrnstein zemřel ještě před vydáním knihy a zanechal Charlese Murraye, aby se postaral o většinu její veřejné obhajoby. Přestože byl Herrnstein prominentním psychologem, Murray má doktorát z politických věd bez formálního vyznamenání v psychometrii.
Některé vědecké reakce na The Bell Curve byly velmi negativní. Georgetown University Významný profesor zdravotnických studií Craig T. Ramey řekl „V rámci sofistikované výzkumné komunity byl názor prakticky jednotný, že The Bell Curve byla primitivní, příliš zjednodušená a chybná analýza.“ University of Oklahoma Asistent profesora antropologie Michael Nunley napsal:
Profesor Leon Kamin, dlouholetý kritik testů kognitivních schopností, řekl, že kniha udělala „medvědí službu vědě a zneužití vědy“. Profesor neurologie na Bostonské univerzitě Howard Gardner (který, stejně jako Kamin a někteří další kritici, zastává názory, které jsou kritizovány Herrnsteinem a Murraym) nazval styl myšlení „učeným okrajem propasti“:
Ekonom a konzervativní spisovatel Thomas Sowell, který je černoch (rasová skupina identifikovaná v knize jako skupina s nižším průměrným IQ než některé jiné rasové skupiny), kritizoval některé aspekty knihy a tvrdil, že autoři ignorovali data a nevyvodili z nich zjevné závěry, které by jejich argumentaci ublížily. Nicméně dospěl k závěru, že „Zvonova křivka je velmi střízlivá, velmi důkladná a velmi upřímná kniha“.
Výzkum rasy a inteligence je často považován za tabu. Charles Murray například poznamenal: „Některé věci, které čteme, abychom mohli dělat tuto práci, doslova schováváme, když jsme v letadlech a vlacích“. Kritici si všimli, že velká část prací, na které odkazuje Bellova křivka, byla financována fondem Pioneer Fund, jehož cílem je pokročit ve vědeckém studiu dědičnosti a lidských rozdílů, a byla obviněna z propagace vědeckého rasismu. Kritici tvrdí, že kniha byla napsána, aby podporovala politicky prospěšný rasismus, a citují Murrayho návrh knihy, který popsal cílovou skupinu jako „obrovské množství dobře míněných bělochů, kteří se obávají, že jsou skrytými rasisty, a tato kniha jim říká, že jimi nejsou. Budou se pak cítit lépe ve věcech, které si již myslí, ale nevědí, jak to říct.“ (New York Times Magazine, 10/9/94)
Zpráva pracovní skupiny Americké psychologické asociace
V reakci na rostoucí kontroverze kolem The Bell Curve zřídila Rada pro vědecké záležitosti Americké psychologické asociace speciální pracovní skupinu, která má zveřejnit investigativní zprávu o výzkumu představeném v knize. Úplné znění zprávy je k dispozici na internetových stránkách třetí strany.
Mnoho zjištění pracovní skupiny podpořilo prohlášení The Bell Curve. Shodli se na tom, že IQ skóre má vysokou prediktivní platnost pro individuální rozdíly ve školních výsledcích. Potvrzují také prediktivní platnost IQ pro profesní stav dospělých, i když proměnné jako vzdělání a rodinné zázemí byly statisticky kontrolovány. Shodli se na tom, že individuální rozdíly v inteligenci jsou podstatně ovlivněny genetikou. V souladu s Herrnsteinovými a Murrayovými zjištěními uvádějí, že existuje jen málo důkazů, které by prokazovaly, že dětská strava ovlivňuje inteligenci s výjimkou případů závažné podvýživy. Shodli se na tom, že neexistují významné rozdíly mezi IQ skóre mužů a žen. Snad nejvýrazněji se pracovní skupina APA shoduje na tom, že existují velké rozdíly mezi průměrným IQ skóre černochů a bělochů a že tyto rozdíly nelze přičítat předpojatosti při konstrukci testů, ani pouze neodrážejí rozdíly v socioekonomickém postavení mezi etnickými skupinami.
Pracovní skupina APA došla k závěru, že „mnohé z kritických otázek týkajících se inteligence jsou stále nezodpovězeny“, ačkoli se má za to, že genetické i environmentální faktory významně přispívají k individuálním rozdílům v (psychometrické) inteligenci. Pokud jde o údajný genetický vliv genetických faktorů na rozdíly v IQ mezi průměrným skóre inteligenčních testů černochů a bělochů, zpráva APA dochází k závěru (č. 6):„pro genetickou interpretaci rozhodně neexistuje taková opora. V současnosti nikdo neví, co tento rozdíl způsobuje“.
Kritika Stephena Jaye Goulda
Snad nejvýraznějším kritikem The Bell Curve byl zesnulý Stephen Jay Gould, který v roce 1996 vydal revidované a rozšířené vydání svého díla The Mismeasure of Man z roku 1981, které mělo vyvrátit mnohá tvrzení The Bell Curve týkající se rasy a inteligence. Konkrétně Gould tvrdí, že současné důkazy prokazující dědičnost IQ nenaznačují genetický původ skupinových rozdílů v inteligenci. Murray tvrdí, že Gould svá tvrzení zkreslil; například Gould říká, že Murray redukuje inteligenci na jediný faktor, zatímco Murray toto tvrzení popírá.
Arthur Jensen, profesor pedagogické psychologie na Kalifornské univerzitě v Berkeley, reaguje na Gouldovu kritiku v příspěvku nazvaném Debunking of Scientific Fossils and Straw Persons.
Menšina kritiků se ohradila nejen proti Herrnsteinovým a Murrayovým závěrům, ale i proti jejich statistické metodice. Sociologický odbor Kalifornské univerzity v Berkeley publikoval kritickou analýzu The Bell Curve pod názvem Inequality by Design. Kniha recenzuje statistické analýzy The Bell Curve a tvrdí, že obsahuje technické chyby a opomenutí. Další statistickou kritiku knihy publikoval James Heckman v roce 1995. Murray reagoval na kratší verzi Heckmanovy kritiky ve výměně dopisů v srpnu 1995 v časopise Commentary.
In Intelligence, Genes, and Success: Scientists Respond to The Bell Curve skupina sociálních vědců a statistiků analyzuje spojitost mezi genetikou a inteligencí, koncept inteligence, tvárnost inteligence a účinky vzdělání, vztah mezi kognitivními schopnostmi, mzdami a meritokracií, cesty k rasovým a etnickým nerovnostem ve zdraví a otázku veřejné politiky.
Nedávný článek v časopise Psychological Review „Heritability Estimates Versus Large Environmental Effects: The IQ Paradox Resolved“ představuje mechanismus, kterým mohou být vlivy prostředí na IQ zvětšovány zpětnovazebními vlivy. Tento přístup může poskytnout řešení rozporu mezi pohledem The Bell Curve a jeho příznivci a „výchovnými“ faktory IQ, o kterých jeho kritici věřili, že existují.
Arthur Jensen (1994) napsal v National Review:
V letech 1986 až 1989 dostával Murray od konzervativní Bradleyho nadace roční grant ve výši 90 000 dolarů, který se do roku 1991 zvýšil na 113 000 dolarů a po vydání The Bell Curve pak na 163 000 dolarů.
Podle zprávy American Broadcasting Company Pioneer Fund přispěl 3,5 milionu dolarů výzkumníkům citovaným v The Bell Curve a téměř polovina výzkumu citovaného na podporu nejkontroverznějších rasových závěrů knihy byla zaplacena Pioneer Fund.
Bellova křivka poskytla první diskusi o Flynnově efektu zaměřenou na široké publikum a byla prvním dílem, které se o něm tímto názvem zmínilo (s. 307–09).
Argumenty proti Bellově křivce
da:The Bell Curve
sv:The Bell Curve