Tvorba dojmu je aspektem společenského poznání a je procesem, který se podílí na tom, že pozorovatel integruje informace týkající se jednotlivce nebo skupiny a vytváří o nich celkový společenský úsudek.
Výzkum se zaměřuje především na dojmy jedinců zapojených do společenských akcí. Studie se však zabývají také dojmy jedince obsazujícího identitu, který současně vykazuje charakteristiku statusu, psychologický rys, [náladu]], nebo emoce.
V psychologii Fritz Heider ve svých spisech o teorii rovnováhy zdůrazňoval, že záliba či nelibost člověka závisí na tom, jak je daný člověk pozitivně či negativně spojen s jinými subjekty, které mají či nemají rádi. Heiderova pozdější esej o společenském poznávání spolu s rozvojem „psychologiky“ Roberta P. Abelsona a Miltona J. Rosenberga zakotvily hodnotící procesy do slovních popisů činů, přičemž sloveso popisné věty stanovilo druh vazby existující mezi hercem a předmětem věty.
Harry Gollob tyto poznatky rozšířil svým přístupem předmět-sloveso-objekt ke společenskému poznávání a ukázal, že hodnocení předmětů vět lze vypočítat s vysokou přesností z mimo-kontextových hodnocení předmětu, slovesa a objektu, přičemž část hodnotícího výsledku pochází z multiplikativních interakcí mezi vstupními hodnoceními. V pozdější práci Gollob a Betty Rossmanová rozšířili rámec na předpovídání síly a vlivu herce. Reid Hastie napsal, že „Gollobovo rozšíření bilančního modelu na závěry týkající se předmětu-sloveso-objektových vět je nejdůležitějším metodologickým a teoretickým rozvojem Heiderova principu od jeho původního tvrzení“.
Gollobovy regresní rovnice pro předpovídání dojmů z předmětů vět se skládaly z vážených sumací mimo-kontextových hodnocení předmětu, slovesa a objektu a z multiplikativních interakcí hodnocení. Rovnice v podstatě podporovaly kognitivní algebraický přístup teorie informační integrace Normana H. Anderson však inicioval vášnivou technickou výměnu mezi ním a Gollobem, v níž Anderson tvrdil, že Gollobovo použití obecného lineárního modelu vedlo k neurčité teorii, protože nedokázal zcela zohlednit žádný konkrétní případ v množině případů použitých k odhadu modelů. Opětovná výměna charakterizovala pokračující debatu mezi zastánci kontextualismu, kteří tvrdili, že dojmy vyplývají ze situačně specifických vlivů (např. ze sémantiky a nonverbální komunikace i z afektivních faktorů), a modeláři, kteří se řídili pragmatickou maximou a hledali aproximace odhalující základní mentální procesy. Dalším problémem při používání odhadů nejmenších čtverců je sloučení chybových problémů měření s multiplikativními proměnnými.
V sociologii David R. Heise relabeloval Gollobův rámec od předmětu-slovesa-objektu k herci-chování-objektu, aby umožnil tvorbu dojmu z vnímaných událostí i ze slovních podnětů, a ukázal, že akce produkují dojmy z chování a objektů i herců ve všech třech dimenzích sémantického diferenciálu Charlese E. Heise použil rovnice popisující procesy tvorby dojmu jako empirický základ pro svou kybernetickou teorii akce Affect Control Theory.
Kniha Ervinga Goffmana The Presentation of Self in Everyday Life a jeho esej „On Face-work“ v knize Interaction Ritual se zaměřily na to, jak se jednotlivci zapojují do řízení dojmu. Goffman použil pojem tváře jako identity, která se používá nyní, a navrhl, aby si jednotlivci udrželi tvář expresivně. „Vstupem do situace, ve které je mu dána tvář k udržení, na sebe člověk bere odpovědnost stát na stráži nad tokem událostí, které před ním ubíhají. Musí zajistit, aby byl udržován určitý expresivní řád – řád, který reguluje tok událostí, velkých či malých, aby vše, co se zdá být jimi vyjádřeno, bylo v souladu s jeho tváří.“ Jinými slovy, jednotlivci kontrolují události tak, aby vytvářeli požadované dojmy o sobě samých. Goffman zdůraznil, že jednotlivci ve skupině fungují jako tým s každým, kdo se zavázal pomáhat druhým udržet si svou identitu.
Procesy tvorby dojmu v USA
Hodnocení 515 akčních popisů americkými respondenty přineslo odhady statistického modelu sestávajícího z devíti rovnic tvorby dojmů, predikce výsledku Vyhodnocení, potence a aktivity herce, chování a objektu z hodnocení před událostí hodnocení hodnocení, potence a aktivity herce, chování a objektu.
Stabilita byla faktorem v každé rovnici, s určitým pocitem před akcí vůči akčnímu prvku přeneseným do pocitu po akci vůči stejnému prvku. Hodnocení, účinnost a aktivita chování herců zaplavily, takže dojmy herců byly částečně dány chováním, které prováděli. Obecně předměty akce ztratily účinnost.
Interakce mezi proměnnými zahrnovaly efekty konzistence, například získání Hodnotícího kreditu za špatné chování vůči špatné objektové osobě, a efekty konzistence, například získání Hodnotícího kreditu za hezké chování vůči slabým objektům nebo špatné chování vůči silným objektům. Interakce třetího řádu zahrnovaly efekt rovnováhy, při kterém herci získali impuls v hodnocení, pokud dva nebo žádný z prvků v akci byly negativní, jinak dekrementace. Ve všech devíti predikčních rovnicích přispěla k výsledkům více než polovina ze 64 možných prediktorů (proměnné prvního řádu plus interakce druhého a třetího řádu).
Studie popisů událostí, které explicitně specifikovaly nastavení chování, zjistily, že procesy tvorby dojmu jsou z velké části stejné, když jsou nastavení výrazná, ale nastavení se stává dalším přispěvatelem k tvorbě dojmu ohledně herce, chování a objektu; a akce mění dojem z nastavení.
Herec a objekt jsou stejná osoba v sebeřízených akcích, jako je „Právník se pochválil“ nebo různé druhy sebepoškozování. Výzkum tvorby dojmů ukazuje, že sebeřízené akce snižují pozitivitu herců v dimenzích Hodnocení, Potenciál a Aktivita. Sebedřízené akce proto nejsou optimálním způsobem, jak potvrdit dobrou, silnou, živou identitu, kterou si lidé obvykle chtějí udržet. Spíše sebeřízené akce jsou pravděpodobným způsobem vyjádření pro jedince, kteří chtějí projevit své nízké sebevědomí a sebeúčinnost.
Dřívější práce o formování dojmu používaly akční věty jako „Laskavý člověk chválí komunisty“ a „Bill pomáhal zkorumpovanému senátorovi“ za předpokladu, že kombinace modifikátoru a podstatného jména se slučují do funkční jednotky. Pozdější studie zjistila, že kombinace modifikátoru a podstatného jména skutečně vytváří celkový dojem, který funguje v popisech akcí jako samotné podstatné jméno. Akční věty v této studii kombinovaly identity s charakteristikami stavu, rysy, náladami a emocemi. Jiná studie se zaměřila konkrétně na popisovače emocí kombinované s identitami (např. rozzlobené dítě) a opět zjistila, že emoční pojmy se slučují s identitami a rovnice popisující tento druh slučování mají stejnou podobu jako rovnice popisující slučování rysů a identit.
V Kanadě, Japonsku a Německu byly provedeny studie různých druhů tvorby dojmů. Základní procesy jsou podobné napříč kulturami. Například v každé kultuře, která byla studována, bylo Hodnocení herce určeno mimo jiné stabilizačním efektem, sutí z chování Hodnocení a interakcí, která odměňovala herce za chování, jehož Hodnocení bylo v souladu s Hodnocení objektové osoby.
Na druhou stranu každá kultura vážila hlavní efekty výrazně. Například dopad konzistence hodnocení chování-objekt byl v Německu mnohem menší než v USA, Kanadě nebo Japonsku, což naznačuje, že morální soudy aktérů mají v Německu poněkud odlišný základ než v ostatních kulturách. Navíc procesy tvorby dojmu zahrnovaly některé jedinečné interakce v každé kultuře. Například slučování atributů-identit v Německu zahrnovalo některé interakce potence a aktivity, které se neobjevovaly v jiných kulturách.
Kniha Surveying Cultures (Průzkum kultur) se zabývala mezikulturním výzkumem procesů tvorby dojmu a poskytla pokyny pro provádění studií tvorby dojmu v kulturách, kde jsou procesy v současnosti neprozkoumané.