Slovní zásoba studentů při výuce
V odborném vzdělávání označuje učení se vyučováním (německy LdL) metodu, která umožňuje žákům a studentům připravovat a vést vyučovací hodiny nebo jejich části. Učení formou výuky by nemělo být zaměňováno s prezentacemi nebo přednáškami žáků, protože žáci nejen zprostředkovávají určitý obsah, ale také volí vlastní metody a didaktické postupy při výuce spolužáků danému předmětu. Nemělo by být zaměňováno ani s doučováním, protože při učení výukou má učitel na rozdíl od jiných metod intenzivní kontrolu nad procesem učení a poskytuje mu podporu.
Seneca ve svých dopisech Luciliovi říká, že se učíme, když učíme (epistulae morales I, 7, 8): docendo discimus (lat.: „učením se učíme“). Ve všech dobách dějin školství existovaly fáze, kdy byli studenti mobilizováni, aby učili své vrstevníky. Často to bylo proto, aby se snížil počet potřebných učitelů, takže jeden učitel mohl vyučovat 200 studentů. Od konce 19. století se však objevuje řada didakticko-pedagogických důvodů pro výuku studentů.
Studenti jako učitelé, aby ušetřili učitele
V roce 1795 napsal Skot Andrew Bell knihu o metodě vzájemného učení, kterou sám pozoroval a používal v Madrásu. Londýňan Joseph Lancaster tuto myšlenku převzal a zavedl ji ve svých školách. Tato metoda byla zavedena 1815 ve Francii v „écoles mutuelles“, a to z důvodu rostoucího počtu žáků, které bylo třeba vzdělávat, a nedostatku učitelů. Po francouzské revoluci v roce 1830 bylo ve Francii registrováno 2 000 „écoles mutuelles“. V důsledku politických změn ve francouzské správě se počet écoles mutuelles rychle zmenšil a tyto školy byly odsunuty na okraj. Je důležité zdůraznit, že úroveň výuky v Bell-Lancasterových školách byla velmi nízká. Při zpětném pohledu lze tuto nízkou úroveň pravděpodobně přičíst skutečnosti, že vyučovací proces byl zcela delegován na vychovatele a že učitelé na vyučovací proces nedohlíželi a nepodporovali jej.
Studenti jako učitelé s cílem zlepšit proces učení.
První pokusy o využití metody učení prostřednictvím výuky za účelem zlepšení výuky byly zahájeny na konci 19. století.
Výběrové popisy a výzkumy
Přesné výzkumy začínají v polovině 20. století, avšak stejně jako selektivní popisy. Například Gartner 1971 v USA, v Německu Krüger 1975, Wolfgang Steining 1985, Udo Kettwig 1986, Theodor F. Klassen 1988, Ursula Drews 1997 a A. Renkl 1997.
LdL jako komplexní metoda
Širšího uznání se metodě dostalo počínaje počátkem osmdesátých let, kdy Jean-Pol Martin systematicky rozpracoval koncept pro výuku francouzštiny jako cizího jazyka a v četných publikacích mu poskytl teoretické zázemí. V roce 1987 založil síť více než tisíce učitelů, kteří využívali učení prostřednictvím výuky (specifický název: LdL = „Lernen durch Lehren“) v mnoha různých předmětech, dokumentovali její úspěchy a přístupy a prezentovali své poznatky na různých školeních pro učitele.
Od roku 2001 získávalo LdL stále více příznivců v důsledku reformních hnutí ve vzdělávání, která byla zahájena v celém Německu.
Učení prostřednictvím výuky podle Martina (LdL)
LdL podle Martina se skládá ze dvou složek: obecné antropologické a předmětové.
Po intenzivní přípravě ze strany učitele se studenti stávají zodpovědnými za své vlastní učení a výuku. Nová látka je rozdělena do malých celků a jsou vytvořeny skupiny studentů, které nejsou větší než tři osoby. Každá skupina se seznámí s přesně vymezenou oblastí nové látky a dostane za úkol vyučovat v této oblasti celou skupinu. Důležitým aspektem je, že LdL by neměla být zaměňována s metodou zaměřenou na studenta jako učitele. Materiál by měl být zpracováván didakticky a metodicky (podněty, sociální formy, shrnující fáze atd.). Studenti učitelství se musí ujistit, že posluchači jejich sdělení/tématu/gramatickým bodům porozuměli, a proto k tomu používají různé prostředky (např. krátké fáze skupinových nebo partnerských cvičení, otázky na porozumění, kvízy atd.) Důležitým efektem z LdL je rozvíjení websenzibility studentů.
Budování neuronové sítě: websenzibilita jako cíl
Martin učinil první kroky, aby přenesl strukturu mozku – zejména operační režim z neuronových sítí – na třídní diskurz. Důsledky týkající se fází výuky a rozdílů oproti jiným metodám shrneme v následujícím přehledu:
– prezentační a moderátorské dovednosti
Martinsova práce se setkala s velkým ohlasem při přípravě učitelů a u učitelů z praxe: od roku 1985 napsalo více než 100 studentů učitelství všech předmětů závěrečnou práci o LdL. Také školská správa obdržela teorii i praxi LdL (vgl.Margret Ruep 1999).
V didaktických příručkách je LdL popisována jako „extrémní forma výuky zaměřené na žáka“). Na univerzitní úrovni LdL šířili Joachim Grzega v Německu, Guido Oebel v Japonsku a Alina Rachimova v Rusku.
Učení prostřednictvím výuky mimo kontext LdL
Na poli psychologie vzdělávání v Německu prováděl A. Renkl výzkumy na téma Learning by teaching téměř bez odkazu na Martina. Ve své publikaci z roku 1997 Martina stručně citoval, ale ve svém článku z roku 2006 v Handbook of psychology of education pouze citoval anglické články. Nakonec dospívá k následujícímu soudu: „Co se týče učení vyučováním, publikace vykazují částečně velmi euforické soudy o učení vyučováním (…). Vzhledem k empirickým výzkumům je třeba tato tvrzení hodnotit opatrně. Learning by teaching může, ale nemusí úspěšně fungovat“. A dále: „Další výzkumy se tedy musí zabývat především naprosto důležitou praktickou a teoretickou otázkou, jaké podmínky musí být dány, aby bylo dosaženo dobrých výsledků při použití Learning by teaching jako vyučovací metody.“ Přesně tyto výzkumy provádí již 25 let tým kolem Jeana-Pola Martina.
Školy v Sudbury nerozdělují žáky podle věku, takže žáci jakéhokoli věku mohou volně komunikovat se žáky jiných věkových skupin. Jedním z důsledků tohoto věkového smíšení je, že velkou část výuky ve škole vykonávají studenti. Zde je několik výroků o učení prostřednictvím výuky ve školách v Sudbury: