Institutes for The Achievement of Human Potential je nezisková organizace poskytující výukové programy a literaturu, které podle ní zlepšují zdraví a vývoj dětí, které utrpěly poranění mozku. Podporuje také urychlení vývoje normálních dětí. Metody IAHP jsou však široce kritizovány lékařským establishmentem.
Institutes for The Achievement of Human Potential (IAHP, známý také jako „The Institutes“), založený v roce 1955, se nachází na předměstí severozápadní Philadelphie v Pensylvánii. Zakladatel Glenn Doman (fyzioterapeut) spolupracoval s Carlem Delacatem (pedagogický psycholog) a vytvořili přístup k léčbě dětí s poškozením mozku. Ten byl publikován v roce 1960 v časopise JAMA a zůstává jediným nezávisle publikovaným výzkumem IAHP v odborném časopise. Jejich práce do značné míry čerpala z myšlenek Dr. Temple Faye (neurofyziologa), který se domníval, že dětský mozek se vyvíjí (stejně jako při evoluci druhu) podobnými vývojovými stádii jako ryba, plaz, savec a nakonec člověk. Tato myšlenka, zaškatulkovaná jako „Ontogeneze rekapituluje fylogenezi“, byla tehdy krátce populární, ale nikdy se nestala hlavním proudem embryologie. Poškození mozku na dané úrovni vývoje mozku brání dalšímu pokroku. Tyto myšlenky nenašly mezi neurology běžné přijetí. Domanův a Delacatův postup se často označuje jako „patterning“, ale v některé literatuře je označován jako metoda „Doman-Delacato“. Dalším aspektem jejich teorií je, že klíčovou příčinou mnoha problémů je nedostatek kyslíku v mozku, a jejich program zahrnuje techniky, které údajně zlepšují jeho přísun.
V roce 1964 vydal Doman knihu Jak naučit dítě číst. V roce 1979 následovala kniha Naučte své dítě matematiku a v roce 1983 Jak znásobit inteligenci svého dítěte. Ty byly rovněž určeny rodičům normálních dětí. Od roku 1979 se na tyto „zdravé děti“ zaměřuje IAHP se svým Institutem pro lepší děti. Ten spotřebovává 10 % ročního programu kurzů The Institutes, ale je významným aspektem jejich propagačních materiálů, literatury a webových stránek.
(Výše uvedené je převzato z knihy Understanding Mental Retardation, strana 185-186.)
Program je velmi intenzivní a je navržen tak, aby jej rodič mohl používat doma na plný úvazek. Klíčovou technikou je patrně vzorování. IAHP uvádí, že „pokud máme vše, co děláme, hodit na jeden háček, patterning opravdu není špatné místo, kam pověsit klobouk“ a že „pokud se tyto patterny uplatňují důsledně, podle určitého rozvrhu a dělají se s náboženským zápalem, děti s poškozeným mozkem se zlepšily“.
Velmi kontroverzním aspektem IAHP je jejich přístup k léčbě epilepsie. Jejich program vyžaduje, aby byly všechny děti pomalu vysazovány antikonvulziva. Tvrdí, že záchvaty často nezpůsobují žádné škody a že status epilepticus může být způsoben antikonvulzivy a může být nejlepší jimi neléčit. Místo toho se domnívají, že epilepsii lze vyléčit zvýšeným příjmem kyslíku, dýcháním a stravou. Tento přístup nebyl studován ani potvrzen pomocí vědeckých výzkumných metod, a proto neexistují žádné spolehlivé důkazy o tom, že je tento přístup bezpečný nebo účinný. Nenašel si přízeň neurologů ani organizací na podporu epilepsie. Antikonvulzivní léčba je stejně jako každá jiná terapie kompromisem mezi vedlejšími účinky léků a problémy způsobenými záchvaty.
Domanova-Delacatoova metoda je v lékařském prostředí velmi kritizována a mnozí ji považují za šarlatánství. Jedním z nejhlasitějších je Americká pediatrická akademie (AAP). Její Výbor pro postižené děti vydal varování týkající se patternu již v roce 1968. Své varování aktualizovali a zopakovali v roce 1982. Poslední varovné „politické prohlášení“ vydali v roce 1999 a potvrdili je v letech 2002 a 2005:
Kathleen Ann Quill ve své knize „Výuka dětí s autismem: Co chtějí rodiče“ uvádí, že „tisíce rodin promrhaly čas a peníze, aby se řídily Domanovými metodami“. Dále uvádí, že „odborníci se nemají co učit od Domanových pesudovědeckých léčebných postupů, ale mají se co učit od jeho marketingové strategie“, která je zaměřena na „naděje a fantazie rodičů“.
Martha Farrell Erickson a Karen Marie Kurz-Riemer ve své knize „Kojenci a batolata a rodiny“ pojednávají o rané intervenci u „normálních kojenců a batolat“. Tvrdí, že Doman „využil přání příslušníků generace „baby boomu“ maximalizovat intelektuální potenciál svých dětí“ a „povzbuzoval rodiče, aby tlačili na své kojence, aby rozvíjeli maximální mozkový výkon“. Jeho programy však byly „založeny na vratkých nebo neexistujících výzkumných důkazech“ a „většina tehdejších odborníků na vývoj dětí označila mnoho aspektů programu za zbytečné a možná i škodlivé“.
Martin Robards ve své knize „Vedení týmu pro postižené děti a jejich rodiny“ také cituje kritiku, ale připouští, že Doman a Delacato přiměli pediatry a terapeuty uznat, že programy včasné intervence jsou potřebné.
Steven Novella, MD, je neurolog, který tuto techniku kritizoval v článku nazvaném Psychomotorický vzorec: An Expose of a Cruel Pseudoscience (Odhalení kruté pseudovědy). Závěr je uveden zde:
Linus Pauling, nositel dvou Nobelových cen, chválí ústavy ve svém příspěvku „Orthomolecular enhancement of human development“, který byl přednesen v roce 1978 na sympoziu Human Neurological Development: minulost, současnost a budoucnost, které společně sponzorovaly NASA Ames Research Center a IAHP:
David Mills je také fanouškem. Ve své knize „Science Shams & Bible Bloopers: Mills popisuje Glenna Domana jako „pozoruhodného a obětavého gentlemana“ a „průkopníka“. „Podařilo se mu tam, kde jiní selhali, vyvinout účinný a systematický přístup ke vzdělávání mentálně postižených dětí“. O jeho práci s „dobře vychovanými dětmi“ Mills dále říká, že „batolata, sotva dost stará na to, aby se postavila, učil Doman číst s dobrým porozuměním roky předtím, než „odborníci“ řekli, že je to možné“.
Webové stránky IAHP samozřejmě obsahují značné množství propagačních materiálů k jejich programům a technikám. Je zde mnoho kazuistik a svědectví. Jejich výsledky však nejsou prezentovány tak podrobně, jak to vyžaduje vědecká práce. Kromě toho neexistuje žádné nezávislé hodnocení jejich práce ani nejsou použity kontrolní mechanismy.
Mnoho rodičů, kteří své děti léčili v IAHP, je také nadšeně podporuje. Tito rodiče tvrdí, že během programu zaznamenali u svých dětí pozoruhodný pokrok. Lékařští odborníci oponují, že jde většinou o zbožné přání rodičů a že k jakémukoli pokroku by došlo i bez programu IAHP, protože děti s vývojovými poruchami se s věkem zlepšují, jen mnohem pomaleji než běžné děti.