Mapa světa zobrazující počet vězňů na 100 000 obyvatel.
Věznění je zadržení osoby ve vězení nebo ve vězení nebo v některých souvislostech v psychiatrické léčebně. Lidé jsou nejčastěji vězněni pro podezření nebo odsouzení ze spáchání trestného činu. Míra uvěznění, měřená Organizací spojených národů, je považována za odlišnou a oddělenou od věznění politických vězňů a jiných osob, které nejsou obviněny z konkrétního trestného činu. Četnost věznění, jeho trvání a závažnost se v minulosti značně lišily. Hodně se také diskutovalo o motivech věznění, jeho účinnosti a spravedlnosti, stejně jako se diskutovalo o souvisejících otázkách o povaze a etiologii kriminálního chování.
Trest a/nebo rehabilitace: plus habilitace, restituce a restorativní justice
Tento článek je označen od prosince 2008.
Výše uvedená stanoviska často informují debaty o cíli věznění: měl by se klást důraz na trest nebo rehabilitaci? Argumenty se objevily na obou stranách problematiky a větší společenské perspektivy se v průběhu let posunuly z jedné strany na druhou.
Ti, kteří upřednostňují trest, často tvrdí, že tato praxe slouží jak jako pomsta za ukřivděné, tak pro společnost, tj. „splácení dluhů společnosti“ a jako odstrašující prostředek proti další kriminalitě. Na druhé straně ti, kteří upřednostňují nápravu, tvrdí, že snahou změnit chování zločince lze snížit míru recidivy a jak zločinci, tak společnosti může prospět zlepšení.
Penologické a justiční studie kladou důraz na popis a analýzu předchůdců kriminálního chování a důsledků, které trestní justice na kriminální chování uvalila. Příkladem moderní kvantitativní studie faktorů ovlivňujících kriminální chování je studie Kruse a Hoehla (1994).
Ve studii Kruse a Hoehla byly proměnné, které by mohly vysvětlit rozdíly v míře uvěznění mezi populacemi, lokalizovány pomocí počítače v kompendiu světových žebříčků, sestaveném společnostmi Facts on File Corporation a World Model Group, obsahujícím více než 50 000 záznamů o více než 200 zemích.
Tvrdili, že prediktorské proměnné vysvětlují asi 69% rozptylu v míře mezinárodního uvěznění. Jako zvlášť důležité byly uváděny nerovnoměrné rozdělení bohatství (toto vysvětlení možná upřednostňovali liberálové) a rozpad rodiny (toto vysvětlení možná upřednostňovali konzervativci). Podle Kruse a Hoehla tyto proměnné působí ve shodě: přítomnost jedné proměnné ne vždy uspíší kriminalitu, ale přítomnost obou proměnných často uspíší kriminalitu.
Míra uvěznění podle zemí
Míra uvěznění vybraných národů
Míra věznění ve Spojených státech je podle oficiálních zpráv nejvyšší na světě, činí 737 uvězněných osob na 100 000 (k roku 2005). Zpráva vydaná v roce 2008 uvádí, že ve Spojených státech je nyní více než 1 dospělý ze 100 uvězněn v americkém vězení nebo věznici. Spojené státy mají 5% světové populace a 25% světové uvězněné populace.
V roce 2006 byla míra věznění v Anglii a Walesu 139 osob uvězněných na 100 000 obyvatel, zatímco v Norsku je to 59 vězňů na 100 000 obyvatel, zatímco v Austrálii je míra věznění 163 vězňů na 100 000 obyvatel a na Novém Zélandu byla loni míra věznění 179 na 100 000 obyvatel.
V roce 2001 činila v Číně míra uvěznění 111 na 100 000 obyvatel (pouze odsouzených vězňů), i když toto číslo je silně sporné. Čínský aktivista za lidská práva Harry Wu, který strávil 19 let v táborech nucených prací za kritiku vlády, odhaduje, že uvězněno je 16 až 20 milionů jeho krajanů, včetně obyčejných zločinců, politických vězňů a lidí na nedobrovolných pracovních místech. I deset milionů vězňů by znamenalo míru 793 na 100 000 obyvatel.
Irsko má nejnižší počet uvězněných vězňů s 3417 vězni. Irsko má relativně nízkou kriminalitu a tato míra nadále klesá. Irsko obdrželo v roce 2003 101 hlášení o vraždách. Dále bylo hlášeno 4763 případů napadení a 2463 sexuálních trestných činů.
V Dánsku je také nízká míra uvěznění s celkovým počtem 3774 vězňů v zemi. Dánsko má 59 lidí ve vězení na každých 100 000 občanů. Bylo hlášeno 62 násilných trestných činů, jako je znásilnění, vražda, loupež a těžké ublížení na zdraví. Bylo hlášeno 322 majetkových trestných činů.
Nejnižší počet uvězněných má Indie, kde je ve věznicích jen 281 000 vězňů. To je jen zlomek jejich celkové populace, 1 129 866 154. Indie nahlásila v roce 2007 1 764 630 trestných činů. Došlo k 236 313 napadením a 111 296 vloupáním.
V mnoha zemích je běžné, že vězni jsou podmínečně propuštěni poté, co si odpykají jen třetinu svých trestů. V USA většina států podmínečné propuštění striktně omezuje a vyžaduje, aby byla vykonána alespoň polovina trestu. U některých ohavných zločinů podmínečné propuštění neexistuje a musí být vykonán celý trest.
Trendy v trestních rozsudcích ve Spojených státech zahrnují posun směrem k determinate na rozdíl od neurčitých rozsudků.
Podmínky uvěznění
Vězňům byly často ukládány přísné tresty (například bití, dlouhodobá spánková deprivace, smyslová deprivace, řetězení). Existuje mnoho důvodů pro odůvodnění takového trestu. V 16. století biskup z Trevíru Binsfeld ve svém Tractatus de Confessionibus Maleficorum (1596) tvrdil, že
Hnutí za zrušení krutého zacházení s vězni začalo v době osvícenství a pokračovalo po celé 19. a 20. století. Neustále se však objevují argumenty pro přísné tresty, které se možná v prvních letech 21. století poněkud zvýšily. Současné zdůvodnění takových trestů se často točí kolem „práv obětí“. Často jsou v pozadí těchto pohledů názory, které zdůrazňují pomstychtivé představy Starého zákona a Koránu o tom, že hlavním cílem věznění by měla být reforma a převýchova vězňů, aby se usnadnilo jejich opětovné začlenění do společnosti.
V rámci penologie se trend zvyšování přísnosti trestů odráží v publikacích, jako je Blockova (1997, str. 12) obhajoba politických iniciativ zaměřených na zvýšení nepříjemností vězeňského života, které by pravděpodobně byly „nákladově efektivní metodou boje proti zločinu“, a Arpaiova a Shermanova kniha z roku 1996, která tvrdí, že zvýšení přísnosti zacházení s vězni bude mít za následek snížení recidivy. Arpaio a Sherman navrhli zvýšit přísnost věznění výstavbou stanových vězeňských táborů v Mohavské poušti, kde letní teploty dosahují 120 stupňů Fahrenheita, podáváním vězňům odporně chutnajícího jídla, ponižováním vězňů převlékáním a opětovným zavedením řetězových gangů. Mauer (1999, s. 92-93) dokumentuje některá další opatření používaná k provádění stále nepříjemnější politiky vězeňského života, která zahrnují střílení kolem vězňů, aby je udržela v pohybu, nucenou konzumaci mléka hořčíku, umisťování nahých vězňů do striptýzových cel a poutání vězňů na dlouhou dobu.
Jak je uvedeno výše, kruté zacházení je již dlouho charakteristickým rysem uvěznění. Dovedeno do extrémů by takové zacházení mohlo být popsáno jako mučení.
Mučení bylo po velkou část historie vnímáno jako tolerovatelná nebo dokonce nezbytná součást věznění, ať už prováděného jako trest nebo jako součást výslechu.[Jak odkazovat a odkaz na shrnutí nebo text] Mezi nedávné kontroverzní případy, které kritici popisují jako mučení vězněných osob, patří vojenská věznice Abú Ghrajb v Iráku a skandál v zátoce Guantánamo na Kubě.